Doctor Who, narušení reality – I. Havárie

Přeji krásný den! Abyste neřekli, že netvořím, tak pro vás nyní mám zbrusu novou povídku! Možná jsem klesla, možná ne, to už musíte uznat sami, ale jedná se o FanFiction. Tedy o povídku zasazenou do již vytvořeného světa. V tomhle případě se jedná o svět seriálu Doctor Who, u nás známý spíše jako Pán času. Tomuto seriálu jsem propadla a příští článek jistě věnuji čistě a jenom jemu. Myslím, že ale i když ho nebudete znát, děj pochopíte.😉

Možná jen základní vysvětlivky. Hlavním hrdinou seriálu je Doctor Who, tedy mimozemšťan lidské podoby, poslední své rasy. Rasa s názvem Timelords (Páni Času), vymřela během časové války. On přežil. (Nebudu prozrazovat proč…) Nyní je jeho údělem cestovat časem a vesmírným prostorem a pomáhat tam, kde je třeba. To činí ve své lodi, TARDIS, přičemž po ruce vždy nosí svou technickou vymoženůstku, sonický šroubovák, který je velice šikovný při otevírání čehokoliv. Ale o tom více příště. Teď přeji příjemné čtení!

***

Barbora Šedivá, neboli, podle obálek několika téměř zapomenutých knih, Celine Whyte, zrovna dopisovala další větu svého vrcholného díla. Tohle už se jí podaří vydat. S těmi ostatními byly problémy, to je pravda, ale to byly břečky! Tohle bude něco úplně jiného!

Ležela na své rudě červené pohovce, s polštářem pod sebou, s notebookem před sebou a s úsměvem dokončovala další stránku.

Potřebovala si odpočinout, a tak sáhla po skleničce s colou, kterou měla hned vedle sebe. Ruka jí bolela a prsty už měla od samého psaní ztuhlé až hanba. Když si konečně chtěla alespoň trochu svlažit rty, sklenička jí vypadla z ruky.

„Sakra!” vykřikla Bára ještě před tím, než si uvědomila, co ji tak vylekalo. Pokusila se setřepat zbylé velké kapky ze svého puntíkatého, černo béžového, županu a pak teprve začala uvažovat.

Ten zvuk, který ji tak náhle vytrhl z klidu, jí byl nějak povědomý. Ale něco na něm nesedělo.

Znělo to jako kolísavé hučení, zakončené… šplouchnutím?

Nějak to nedávalo smysl, ale ať to bylo, co to bylo, stejně to tam venku nemělo ve tři hodiny v noci co dělat.

Zvědavě vyhlédla z okna. Bydlela v jednom z vyšších pater postaršího činžovního domu v Praze. Celé nábřeží, a samozřejmě také celý palác Žofín, měla přímo před sebou . A jak tak mžourala na ulici skrz špinavé zaprášené sklo, zahlédla postavu, která právě lezla ven z vody.

„Pane bože, co se to tam stalo?”

Dříve než Barbora stihla důkladně vyhodnotit situaci, strhla ze sebe župan, pohodila ho na pohovku a přes černou košili a úzké modré džíny, přes které měla přetažené fialové pletené návleky, vzala už jen svůj černý flaušák, který narychlo strhla z věšáku, a jen tak v pantoflích běžela dolů po schodech. Během okamžiku už vyrazila ze dveří na ulici.

Přeběhla můstek vedoucí k Žofínu a ani nemusela sbíhat dolů k vodě, protože ta podivná postava se dávno vyškrabala ven.

„Pane, jste dost mokrý. Nepotřebujete pomoct?”

Bez odpovědi. Jen vítr si pořád mlel svou. Barbora se opatrným krokem pokoušela co nejvíce přiblížit. Třeba jí neslyší.

Určitě se uhodil do hlavy. A navíc zcela jistě prochladne! Ale co když to je nějaký zdrogovaný týpek? Nebo zloděj? Může to být kdokoliv. Raději zpomalila a zkusila to ještě jednou.

„Haló? Jste v pořádku?”

„Co? Co? Co? Aha… jo, jsem mokrej, to je fakt. Ale pořád jsem ještě v pohodě…” ozvalo se konečně v odpověď.

„A…” začala Barbora, ale pak se zarazila úplně.

Postava si prohrábla vlasy a ušklíbla se. V tu chvíli také vešla konečně do přímého světla lampy, takže si ji mohla Barbora pořádně prohlédnout. A tu si všimla něčeho, co jí v tu chvíli úplně odrovnalo. Zmohla se jen na jediné.

„What?”

Z promáčené postavy se sice nevyrýsovala postava suchá, ale mokrý oblek o to víc zvýraznil známou siluetu.

„Mimochodem, jsem…”

„Doctor, já vím…,” dokončila Barbora automaticky. „Prostě Doctor.”

***

Ač to bylo možná neuvěřitelné, místnost už nebyla tak prázdná, jako bývala. Byl tu další člověk. Tedy vzhledově rozhodně člověk. Ale ve skutečnosti to byl někdo, koho Barbora znala jen díky seriálu, který téměř denně sledovala. Doctor. Doctor Who. Timelord. Přes 900 let stár, ze vzdálené planety Gallifrey v souhvězdí Kasterborous. Tohle znala zpaměti.

Kupodivu ji celá ta situace ani nezaskočila. Tedy, ne, že by něco takového očekávala, ale byla do zmíněného seriálu tak zažraná, že už jí to divné prostě nepřišlo.

„Hmm…,” odvážila se narušit trapné ticho, „víš, na ulici bych čekala, že potkám kdekoho. Ale Doctora? Ne,” dodala.

„No, já bych tu vlastně ani být neměl. Nevím, kde se stala chyba! Vždyť jsem dělal všechno správně! Naprosto! Já…nedělám chyby! Řítila se na mě ta velká loď a já měl tak dokonalý plán a najednou jsem… moment. Kde že to vlastně jsem?”

„Masarykovo nábřeží, Praha, Česká republika, Evropa, Země,

Sluneční soustava…”

„Super, to je vážně super. Tak teď by mě zajímalo, jak se to mohlo stát!”

„Nejsi tu od zjišťování a řešení problémů ty?Já nechci nic říkat, ale já ti asi moc nepomůžu. Já jsem jenom spisovatelka… jo… a fanoušek.”

„Já vím, já vím, samozřejmě, že jsem tu od toho já… a taky to zjistím, protože tady nemůžu zůstat věčně! Jo! Mimochodem… fanoušek čeho?”

„Spíš koho…” Bára se zahleděla na Doctora a trochu nesměle se usmála.

Doctor otevřel doširoka oči: „Můj?”

Barbora jen pokrčila rameny. “No, ne tak docela. Spíš celého seriálu.”

„Seriálu? O mně? Ale vždyť se… počkej. To znamená, že jsem v jiné verzi reality! No jasně! To je ono! Proto TARDIS havarovala! Byla zmatená, chudinka… takže, tím chceš říct, že tady jsem jenom seriálová postava?”

„A literární. Ano.”

„A jak vypadám? Vypadám… hmmm.. lépe?”

„Ne, řekla bych, že vypadáš úplně stejně. V seriálu i…” dlouze si ho prohlédla, „naživo. I když… živá forma je… samozřejmě… ehm… zajímavější.”

„Alespoň tak.”

„Tedy, jen tak pro upřesnění… platí i v té tvé realitě, že jsi… desátá inkarnace?”

„Pokud jsem dobře počítal…”

„Aha.”

„Počkej. V seriálu už jsem i… další?”

Raději mlčela.

„Fotku!”

Stále zarytě mlčela. Doctor doběhl k ní a chytl jí za ramena. Ucítila na zádech stékající kapku vody.

„No jo furt! Hlavně mi to tu moc nezamáčej! Víš kolik stál ten koberec?”

Potom se Barbora začala prohrabovat ve fotkách, které měla uložené ve svém notebooku. Tennantovu složku s fotkami raději rychle překlikla. To by nebylo vhodné. A když otevřela tu, kde byly fotky jedenáctého Doctora, vlastně na ni vybafla jen jedna.

Nastalo opět to zničující ticho.

„Co… co? CO? TOHLE, tohle! Tohle že sem…”

„No, to seš… teda… em.. budeš. Abych byla přesnější.”

„Já že budu nosit… fez? A… motýlka? No u plačícího anděla!”

„Klídek, třeba to nebude tak hrozné…”

„Ale ta děsivá brada…”

„No jo, no… budeš mít celkem ránu.”

Bylo vidět, že Doctor je z té představy své další inkarnace dokonale zhrozen. Proto Barbora vzala, pravda, trochu nerada, svůj notebook, usedla k nedalekému stolu a nechala ho, ať chvilku vychladne, a uschne, na její oblíbené pohovce. Aniž by mu pak věnovala větší pozornost, znovu se vrátila ke psaní. Koneckonců, ani to, že má doma Doctora, ji nemohlo zdržet od tak důležité tvorby.

Doctor se v té vypjaté chvíli zmohl jen na jediné. “Oi!”

„Oi!”

Zdálo se jí to, nebo…

„Copak?”

„Já nevím, to… to ne já. Prostě jsem to najednou… musel říct.”

Zavrtěla hlavou a pokračovala ve psaní.

Všude bylo tolik vody, že si Doctor musel sundat své boty, aby si je náhodou nezničil. Přece jen, měl je až příliš rád.

„Asi si je dám na chvilku pod topení, jsou dost promáčený, nerad bych si je zničil.”

„Co? Jo… jasně,” řekla rychle, aniž by viděla, co vlastně Doctor dělá. Až pak se podívala pod topení a uviděla pod ním jeho sundané boty. Pokrčila rameny a psala dál.

Nakonec musel dostatečně rychle přeběhnout ke dveřím, protože ty se už začaly automaticky zavírat.

Ten dupot za ní byl podezřelý. Ohlédla se, a když zjistila, že Doctor kamsi zdrhá, odstrčila počítač a rozkřikla se za ním: “A to běžíš ven bos?”

„Sakra, co to má být? Já jsem rád, že konečně sedím v suchu a místo toho tu pobíhám jako blázen, to je prostě divný! Vždyť já ani nechci? Tak co to…”

„Já nevím, co blbneš.“

„To já taky ne.”

Doctor se vrátil na pohovku a Barbora ke svému notebooku. Přečetla si pro kontrolu předchozích několik řádků. A pak jí cosi praštilo do očí.

„Moment,” špitla si pro sebe, “Vždyť…” ušklíbla se a rozhodla se něco zkusit. Začal psát dál.

Když už byl Doctor na místě, sundal si sako, protože tam, kam doběhl, bylo pěkné teplo. Měl právo mít radost. A taky že ji měl. Proto několikrát za sebou vyskočil.

„Co to zase…”

Doctor už opět nebyl na pohovce. Jeho hnědé, modře proužkované sako, bylo pohozené kus od něj, na zemi, a on sám skákal do výšky. Barbora se neubránila pobavenému úsměvu.

„Promiň. Ale když, mně to nedá.”

„Co ti nedá?”

„Píšu příběh. O tobě. A jak se zdá, co napíšu tam, to uděláš.”

„Co? Počkej, ukaž…”

Doctor se zarazil a zakryl si oči.

„No tak! Nech už toho!”

„Jo, jo…,”

Povytáhl si kalhoty.

„Ale už!“

„Promiň. Už končím. Ale vidíš sám…”

Doctor s trochu nešťastným výrazem sebral sako ze země, natáhl si ho a pak teprve se zahleděl do textu. Bylo jasné, že to všechno skutečně nějakou spojitost má.

„Hmmm.. to je zajímavé. Vážně zajímavé.”
„Čím to je?”

„To kdybych věděl. Vypadá to, že tvůj počítač není až tak obyčejný, jak by se možná mohlo zdát.”

„Očividně.”

„Ale co to tedy… pusť mě k němu,” odstrčil Barboru stranou, sáhl do kapsy, a když už měl na očích své brýle, opřel se oběma rukama o stůl a zahleděl se přímo do monitoru. Po chvíli bylo slyšet jen neurčité nechápavé zamručení.

Doctor uchopil počítač a chvíli s ní třásl, ale to zřejmě také nijak nepomohlo, protože ho opět postavil zpátky, prohrábl si vlasy a přejel si dlaní přes obličej. Nakonec sáhl do náprsní kapsy. Ozvalo se zašplouchání, pak vyteklo pár zbylých kapek vody nakonec ruku, zmáchanou až po loket, vytáhl.

„To je…”

„Sonický šroubovák.”

„Ale to já vim! Naživo je mnohem hezčí.”

To už ale Doctor mířil šroubovákem přímo na počítač. Ozval se typický zvuk, světlo modře zasvítilo a obrazovka po chvíli naprosto zčernala.

„Co jsi to udělal s mým…!”

„Vůbec nic. Tohle by se stát nemělo. Něco tu prostě nehraje.”

***

„Mefi… co?”

„Mefisto! Už ti to říkám po několikátý. To je ale fuk. Důležitý je, že se prostě naboural do tvého počítače. Vůbec mi doteď nedochází, jak. Ale pravděpodobně podobným způsobem, jako jsem se sem dostal já. Došlo k narušení reality.”

Doctor s Barborou teď seděli proti sobě u malého stolku, počítač měli mezi sebou a snažili se přijít na to, co se vlastně stalo.

„Tím chceš říct, že se to nasáčkovalo do mýho notebooku a začalo si to hrát s realitou?”

„Hodně jednoduše řečeno.”

„No ještě abys mi to chtěl vysvětlovat složitě.”

„Eh.. to je jedno. Tady teď jde o to, že to z něj musíme pěkně rychle dostat. A nebo ještě lépe, musíme dostat počítač odsud pryč. A úplně nejlépe, někde mimo ho zničit. Jinak by Mefisto nadělal ještě pěknou rotyku. Stejně by mě zajímalo, jak dlouho už se tam takhle hřeje.”

„To mě taky. Ale pořád mi tak nějak nedochází, čím že je tak špatný? Vždyť si jen trochu hrál.”

„Trochu hrál? Jen trochu hrál? Ne, ne… to ti možná tak přijde. Ale tahle potvůrka je jinak dosti mazaná. Ona si hraje s realitou. Ve své podstatě není tak špatná, ale víš, co se může stát, když někdo začne měnit realitu?”

Barbora se nadechla k odpovědi, ale to bylo tak všechno, co stačila.

„Strašně moc věcí. Může sem natahat naprosto cokoliv. A vlastně nejen sem, do tohohle času, ale i do minulosti a budoucnosti. Takže pokud tam je už dlouho, mohlo se kdekoliv objevit…”

„Třeba něco jako tohle?” ukázala Bára na jedny nedávno vyšlé noviny.

„Třeba něco jako tohle… honem. Ber počítač. Myslím, že tady někdo potřebuje Doctora!”

***

TARDIS naštěstí přežila pád do vody vcelku bez úhony. Našli ji tam, kde přistála. Na břehu Vltavy. Sice také celou, tedy alespoň zvenku, promočenou, ale funkční. Doctor si sundal z krku klíč a odemkl dveře. Vytrhl pak Barboře z ruky počítač a vběhl dovnitř. Za chvilinku se ale ve dveřích objevila znovu jeho rozcuchaná hlava.

„Moment. Promiň.  Ani jsem se nezeptal, jestli ti nebude chybět. Ale to je vlastně jedno, protože už ti je teď stejně k ničemu. Jo! Málem bych tě taky zapomněl pozvat, když už jsem tě připravil o počítač… nastup si! Tedy, pokud chceš…” odmlčel se.

„Celine, Celine Whyte,” odvětila Barbora, které bylo trapné představit se svým pravým, nudným a naprosto nesvětáckým jménem.

„Hm… Celine, pokud chceš jít se mnou taky.”

„Už jsi mě do toho namočil, doslova, takže, jasně, že chci jít s tebou.”

„Skvěle! V tom případě pojďme. Allons-y Cel..! Celi… Celin.. Allons-y Celine… ne, ne… to zní divně. No to je jedno. Prostě… Allons-y!”

Dveře TARDIS se zavřely, světla zasvítila a začal přesun. Když dosedli, Doctor okamžitě přeběhl ke dveřím a otevřel. Celine ho pomalu následovala. Pohled před nimi se úplně změnil. Stála tam jakási budova. Vypadala tak trochu jako Vídeňská radnice, ale pokud byla Barbora alespoň částečně znalá v zeměpise, zbytek náměstí rozhodně jako Vídeň nevypadal. Tohle bylo mnohem menší město. Také v České republice, jen trochu víc na severu. Liberec. A právě tady se bylo třeba podívat na kloubek té zprávě, co našli v novinách.

Na libereckém náměstí nebyla ani noha. Všechna okna byla zavřená a záclony zatažené. Skoro to vypadalo, jako by se z města všichni jeho obyvatelé odstěhovali. Zkrátka tu chcíp pes. Nebo snad… něco jiného?

„Kam se všichni poděli?” podivila se Barbora a při tom si začala otírat své černé boty na klínku, protože ta louže se jí prostě nechtěla vyhnout.

„To nevím. Možná by to chtělo někde se poptat,” pronesl Doctor cestou ke dveřím. Nikdo ale zjevně nebyl doma. Odpovědí na zaťukání jim bylo jen ticho. Doctor ale, jako by tušil, že to nebude jen tak, zaťukal znovu a dodal: „Haló? Haló! Prosím, je tam někdo? Potřebujeme pomoct!”

A tu konečně dveře promluvily:

„Je mi to líto, ale neotevřu! Nerad bych si tu bílou potvoru vpustil do bytu!”

„Ale ta tu teď ne…” chtěla říct Barbora, ale velmi rychle změnila názor. Ten zvuk přicházel odněkud zezadu. A nebyl rozhodně nijak daleko.

Oči měla zabodnuté do dřevěných dveří a strnule je dlouze pozorovala. Podrobné prozkoumání prostoru za nimi už za ní udělal Doctor.

„Tak tady je, krasavice!” podotkl a otočil se k Celine. “No tak. Nestuj tam jak socha. Tohle hned tak neuvidíš…”

Celine se tedy, ač nerada, otočila. Hned tak spatřila velké bílé zvíře, asi dvakrát větší než ona, podobající se z části medvědovi, ale s méně protáhlým čumákem a s dvěma kly, které mu rostly po obvodu obličeje.

Oči to mělo velké a černé. A co bylo nejhorší, pohybovalo se to dost rychle na to, aby během Celinina pozorování to podivné zvíře stačilo doběhnout téměř k nim.

„Stranou!”

„Co teď budeme dělat?”

Doktor se zašklebil. “Zdrhat!”

„A kam?” zkoušela se zeptat za běhu.

„Kam? Pryč! Ale tohle musí za námi!” křikl přes rameno, vybral zatáčku. V botách mu ještě trochu čvachtalo.

„A co to je to… tohle?”

„Wampa. Nepoznáš? Takový moc přítulný a ještě trošku víc než moc krvelačný zvířátko. Bude se ti líbit, až ho poznáš víc. Ale mám takovej dojem, že teď na podrobnější poznávání není čas…”

To už ale oba běželi, jak nejrychleji mohli. I přes silnice mohli přebíhat beze strachu. Zdálo se ale, že to celé nějak nemá vůbec smysl.

„A máš plán?”

„Jo… teda… částečně. Už ho vymýšlím. Musíme to potvůrku dostat do počítače!”
„Cože?“

„No jasně! Musíme Mefista donutit, nebo tak dokonale oblbnout, aby si našeho kamaráda tam odzadu, vzal zase zpátky k sobě…”

„A jak to chceš udělat?”

„To ještě nevím…Ty píšeš, ne? Tak něco vymysli!”

Právě přeběhly další silnici. Městská knihovna byla na dohled. To by mohla být malá záchrana. Wampa jim ale byla pořád v patách. Celine se dokonce zdálo, že čím častěji se otáčí, tím blíže to zvíře je. A když se podívala naposledy…

„ÁÁ! Sakra!” udělala jednu rychlou kličku stranou. Wampa ji díky tomu těsně minula. Doctor zatím pokračoval v cestě k velké stříbrné budově, ale když doběhl, dveře knihovny se neotevřely. Pravděpodobně nefungoval systém. Nebo byly zabezpečené. Ne že by to byl pro něj nějaký problém, ale čas ho tlačil víc, než se mu líbilo.

„Dobře, tak jinak…”

Ozvalo se zařinčení skla a k jeho nohám dopadlo pár střepů.Uskočil včas. Přesně ve chvíli, kdy wampa neubrzdila svůj sprint a ač to neodnesl Doctor, prosklené dveře ano.

„No prosim, co já bych se namáhal s otevíráním. Celine! Honem! Hoď mi počítač! A zapni ho!”

Celine při svém rychlém úprku upadla. Počítači se sice nic nestalo, ale její černá košile byla trochu natrhlá. A navíc ty černé boty na klínku příjemnost pádu také nějak nezvýšily. Utíká se v nich špatně a teď ještě tohle!

Neztrácela ale zdravý rozum. Zatím. Vzala notebook a stiskla tlačítko “on”. Obrazovka ale zůstala černá. Zkusila to ještě jednou, ale efekt to pořád nemělo žádný.

„Doctore! Máme problém! Ten počítač nejde zapnout!”

„To neni možný…” křičel mezi úprkem směrem k ní. Těsně v závěsu za ním byla také wampa.

„Dej mi ho!” vytrhl Celine počítač z ruky a pokračoval v běhu. Ona ho mimoděk následovala. přece tady nezůstane.

„Tak to zkusíme ještě jednou,” vytáhl sonický šroubovák a znovu ho namířil na obrazovku.

„Vybitá baterka?” prohodila Celine, už téměř neslyšně.

„Ne. Mefisto. Nedovolí, abychom počítač zapli! Na to musíme jinak. Musíme dostat wampu sem…” ukázal šroubovákem na notebook, „Ale jak? Kabelem to nepůjde.”

„Ale něco jako kabel potřebujeme, ne? Potřebujeme spojit realitu s počítačem.”

„Ano…”

„Jsem spisovatelka. Tohle bych měla zvládnout!”

„A jak?”

Už nedostal odpověď. Právě probíhali dlouhou, přímou ulicí, která se trochu svažovala. Takže nebylo těžké udržet směr, ale přece jen, zavírat oči při běhu nebylo úplně nejvhodnější. Už mu však asi došlo o co se Celine snaží. Chytl ji za ruku a společně tak běželi dál.

Wampa se řítila samozřejmě za nimi. Bylo ji slyšet už z dálky. A co nebylo zrovna nejpříjemnější, pořád víc. Jako by to bylo něco nového. Blížila se. A jak Celine, tak Doctorovi, už docházely síly. Ulice končila. Prudce strhl Celine stranou. Křečovitě držel počítač, protože ten byl jediným východiskem z toho všeho.

Kličkoval mezi auty, často i pomačkanými, s rozbitými skly a odpadanými koly, probíhal mezi domy, přebíhal z jedné strany ulice na druhou, jen aby wampu zmátl. Ale ta byla chytřejší, než si myslel.

Celine pořád měla zavřené oči a Doctor už pomalu přestával věřit, že se to nějak povede. Celé to byla sázka do loterie. Počítač zjevně vlivem Mefista nefungoval a fungovat ani nehodlal. Obrazovka vypisovala velké množství naprosto nesmyslných znaků.

Zatočil za další roh domu. Do úzké uličky. Proběhl mezi dvěma koly auta a jedněmi dveřmi a pokračoval už, dalo by se říci, rovně. Cítil ale, že mu dochází dech. A navíc ho pěkně bolely nohy a ještě k tomu měl pocit, že mu upadne ruka. Notebook sice nebyl těžký, ale když ho držel už takhle dlouho, byl cítit dost.

Wampa byla pořád blíž. Ohlédl se. Byla téměř za nimi. Snažil se zrychlit, ale to už prostě nešlo. Následoval řev a bylo slyšet, jak se její svaly napnuly. Když se ohlédl znovu, viděl už wampu, jak se mohutným skokem blíží. Jako obrovským, bílý pták. Jako sup kroužící nad kořistí.

Ruka už ho začínala brnět a pálit. Tohle ne. Přece to takhle neskončí! Zavřel oči a nadechl se. Chtěl sebrat své poslední síly a uhnout stranou a to také udělal.

Prudkou otočkou vrazil do zdi jednoho z domů. Zabolelo to. Notebook se mu svezl na kolena a on sám seděl na studené zemi. Stejně jako Celine.

Otevřel oči a tu zůstal jen zírat.

Po wampě nebylo ani stopy. Když pak sjel pohledem na obrazovku, běžel na ní bios. Nebo alespoň něco, jako bios. Protože za všemi těmi nesmyslnými výrazy byla jen dvě jediná smysluplná slova: “wampa in”

„Tak co? Povedlo se?”

„Brilantní! Prostě brilantní! No jo, povedlo se! Co všechno zmůže jedna jediná myšlenka.”

„Řekl jsi propojit, ne? Tak se stalo…”

Doctor vstal a pomohl vstát i Celine. Nohy je sice bolely, ale jít ještě mohli.

„A problém vyřešen.”

„Ne tak docela. Mám dojem, že Mefisto natropil škody ještě mnohem víc. Zpátky k TARDIS, mise pokračuje!” pronesl a spolu s Celine se vraceli na místo, kde začal tenhle dlouhý běh.

Komentáře: 15 (+add yours?)

  1. Amy
    Aug 16, 2016 @ 17:21:38

    Geniální!!! Jako film a nebo i jedna z knih by to nemělo chybu.

    Odpovědět

  2. Teja
    Jun 20, 2014 @ 11:40:16

    Juj, víc takových povídek, web je samá červená knihovna, tohle má k seriálu mnohem blíž. Jako bych Doktora viděla. „That’s brilliant!“😀 Stačí zfilmovat…
    No, budu čekat další díly :))

    Odpovědět

  3. Janinka
    Jan 15, 2014 @ 16:55:16

    Skvělé počtení, opravdu se mi to moc líbí! A jakožto rozená Liberečanda oceňuji vsuvku s Libercem🙂.

    Odpovědět

  4. Erička
    Jan 14, 2014 @ 16:43:43

    Ty opravdu píšeš jako pravá spisovatelka, moc se mi líbí tvůj styl psaní, umíš napínat hned od začátku🙂 Úplně si se vžila do tvého příběhu jako by byl tvůj🙂

    Odpovědět

  5. Ježurka
    Jan 11, 2014 @ 18:04:41

    Máš můj obdiv! Opravdu to umíš, tedy myslím psaní. Popisuješ i takové detaily, které by mne ani nenapadly, pokud by to nebylo prožité. Hezké!

    Odpovědět

  6. TheMole
    Jan 11, 2014 @ 11:41:50

    Wampa je snad z SW universe, ne?
    Anyway, screw sonic screwdriver and use lightsabre.😉

    Odpovědět

  7. Jarka
    Jan 11, 2014 @ 10:02:49

    Spisovatelka a literarní postava, to je dobrý nápad pro povídku.😉 Píšeš moc dobře, příběh mi barvitě plynul před očima a hltala jsem každý nový odstaveček, takže jsem zvědavá na pokračování!

    Odpovědět

  8. Beatricia
    Jan 11, 2014 @ 08:30:11

    Rozhodně rosteš, tvá literární činnost je na vysoké úrovni. Ten seriál neznám, proto nemohu srovnávat, ale tvá fiction je skvělé dílko.

    Odpovědět

I ty se můžeš podělit o své pocity z článku;

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

Jsme k nalezení v…

Podporuji

ikonka 88x31

Web spadá pod licenci!

Licence Creative Commons
Listy snů, jejímž autorem je Anděla L. Heřmánková, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora 3.0 Česko .

%d bloggers like this: