Čtyřicítka v kapse!

Blog má dovolenou, stejně jako já. A ano, „blogolená“ je opravdu v plném proudu, ale i tak neodolám a povyprávím vám nyní o jednom z mých nedávných zážitků. Čtyři dny, Josefův Důl, skupina dvaceti šílenců a téměř 40 nachozených kilometrů. Přesně tak vypadal můj výlet s KTP.

Všechno to začalo ve čtvrtek 25.7. v 7:30, kdy se mi rozkřičel budík, který jsem den před tím prozíravě nastavila. Jinak bych totiž v době odjezdu vlaku, tedy v 10:02, stále ještě spokojeně brouzdala říší snů. Takhle jsem však musela, méně spokojeně, v 7:45 opravdu konečně vylézt z útulné postele. Musela jsem se ještě dopřipravit a, jak se velice záhy ukázalo, zároveň i dvakrát přeskládat tašku, která mne měla na mé cestě doprovázet. To ovšem nebylo nic příjemného, protože jsem měla přesně za patnáct minut už vypadnout domovními dveřmi ven. Ale kupodivu, vše jsem nakonec zvládla, a tak jsem skutečně v 10:02 seděla ve vlaku, který mě vezl udaným směrem.

KTP - klub Terryho Pratchetta

Celé složení výletu klubu Terryho Pratchetta (až na fotografa) – aneb Poslední foto

Ještě škodolibá připomínka – já na tom byla kupodivu dobře. Celou dobu mne totiž hřálo vědomí, že v době, kdy já teprve vstávala, větší zbytek výpravy už nějakou dobu seděl ve vlaku. O potěšujícím pocitu z mých nedávných sarkastických narážek – ach, jsem to ale milosrdný člověk – směrem k mému příteli, kterého výjezd donutil vstávat ve 4:30, ani nemluvě. Nu což, co by se pro dobro výletu neudělalo, že? Proto, když jsem přestupovala z jednoho vlaku do druhého, konečně jsme se (téměř) všichni setkali.

Vagon už na mne z dáli mával. Tedy rozuměno, osazenstvo vagonu na mne mávalo, protože pár dní před odjezdem jsem si vedoucí člence KTP (Klubu Terryho Pratchetta), VeHaLi, stěžovala: „Ale jak vás pak v tom vlaku najdu?“ „Neboj, budeme mávat.“ A mávali. Když jsem tedy přicházela ke dveřím žluté Regionovy, už jsem tu měla Jirku, který mi mou tašku vytáhl k ostatním. Následovalo hromadné vítání a už tady jsem poznala (nebo si spíše jen potvrdila mou domněnku), že tohle zkrátka bude událost, na kterou jen tak nezapomenu.

.. a zde jsme "odpočívali v pokoji.."

.. a zde jsme „odpočívali v pokoji“.. aneb Pension Mája v akci.

Takhle jsme jeli ani ne dvacet minut, když tu automatický hlásič oznámil konečnou stanici „Josefův Důl“. Všichni jsme se vyvalili ven a uspořádáni do neuspořádaného průvodu jsme se pomalu šinuli k místu určení, k pensionu Mája. Přiznám se, že první, co mne okamžitě napadlo při zmínění jména ubikace, byla ta animovaná pilná včelka Mája a písnička „božského Káji“, přičemž jsem tuto myšlenku téměř okamžitě zapověděla a znovu ji už nevytahovala na povrch. Z toho hitu mám leda tak osypky.

Rozhledna Bramberk: Její výška činí celých 21m a můžete ji nalézt na vrcholu kopce Krásný v Jizerských horách. Toto místo kamenná, žulová, rozhledna stráží již celých  101 let. Na ochoz, který se nachází ve výšce 18,5 metrů, vede 96 schodů. Rozhledna byla často zavřená, protože se nejednou potýkala s těžkou finanční situací. Dnes je však opět volně přístupná.

Jakmile jsme byli ubytováni (což bylo kupodivu vcelku rychle), zabrali jsme plus mínus čtvrtinu pensionové restaurace a všichni  jsme se posilnili. Bylo to třeba. Čekala nás totiž první velká výprava. Kam? Na rozhlednu Bramberk, jež byla „pouhých“ cca 7km od Máji. Cesta to byla krušná, ač naštěstí zpočátku pod mrakem. Ale ten kopec. Proč musí být všechny rozhledny na kopci? Je pravdou, že mít je v údolí by se asi moc nevyplatilo, ale i tak. Takhle nás mučit! Ne, ne, nebudu žehrat. Výlet to byl krásný. Příroda v okolí Josefova Dolu si rozhodně pozornost zaslouží. A navíc. Ve chvíli, kdy jsme narazili na ohradu se shetlandskými poníky (pravda, malý kůň, ale i tak, kůň!), byla jsem na vrcholu blaha.

.. no nejsou krásní?

.. no, nejsou krásní?

Pokus o záběr rozhledny Bramberk

Pokus o záběr rozhledny Bramberk

rozhledně jsme dorazili kousek před pátou (ano, dorazili, a to i přes to, že dle neomylné mapy jsme měli jít po modré, i když ta reálná stezka, ač byla správná, nám pořád urputně nutila červenou). Tedy já, Jirka a další dva členové KTP. Nasadili jsme zpočátku naprosto normální tempo, když jsme po chvíli hovoru zjistili, že jsme zbytek skupiny nechali tak trochu vzadu. No, dlužno podotknout, moc dlouho jsme se tím nezabývali a postupně stejně rychle (nebo pomalu, jak se to vezme) jsme pokračovali až k cíli. Tam jsme narazili na rozhlednu a na nápis: „Otevírací doba –  do 17:00.“. Nelenili jsme proto a šli hledat chybějící kartu. Tedy, lépe řečeno, šli vylézt na rozhlednu, kde byl z jejího vrcholu středem točitého schodiště spuštěn provaz s kartami. Dole nám bylo řečeno, že jedna chybí. No.. asi jsem nekoukala dost dobře. Ale karetního utečence jsem neodhalila.

Vodopády Jedlová: Dle dobrozdání turistů nejkrásnější vodopády v Jizerských horách. Pyšní se téměř dokonale svislým profilem, který ještě umocňuje podívanou na padajících 200 litrů vody za sekundu z výšky 5m. Vodopády se nachází v přírodní rezervaci Jedlový důl. Ta má rozlohu 12 ha a navíc je zde vyznačena 2 km dlouhá naučná stezka s devíti zastaveními.

Návrat do pensionu už byl pak krapet těžší, protože nohy jsem už necítila, a pokud cítila, tak jsem je identifikovala spíše jen jako dvě bolavé věci, se kterými bych se v tu chvíli nejraději netahala. Ale zbavovat jsem se jich nechtěla, proto jsem se pomalu dobelhala na pokoj a tam odpočívala a nabírala síly na druhý den. Ten byl však snad ještě horší, než ten před tím. Proč? Když se ukazovaly naplánované trasy na mapě, tak bylo řečeno něco ve smyslu: „Tak, dneska půjdeme tohle a zítra tohle“ a při slově – zítra – prst prošel po mapě čáru téměř dvakrát delší. Druhou trasu jsme šli kolem vodopádu Jedlová, potom na vrchol Jizera a nakonec zase zpátky. Túra to byla náročná, vedro k padnutí, a navíc samozřejmě, jak jinak, všechny stinné cesty vedly jinam, než jsme potřebovali. Ale.. opět jsme došli. U vodopádu jsme se na chvilku zchladili a mohli jsme pokračovat dál.

U vodopádu Jedlová

U vodopádu Jedlová

Moc pěkně to tu stříkalo..

Moc pěkně to tu stříkalo..

Ach ta výška..

Ach ta výška..

Nikdy nekončící cesta..

Nikdy nekončící cesta..

Hora Jizera: Jizera, dříve však Bražec, je druhou nejvyšší horou české části Jizerských hor. Má 1122 m.n.m. s tím, že na jejím vrcholu je ještě žulová skála, na které je nyní zpřístupněná vyhlídka. Z té je majestátní kruhový rozhled. Na vrcholu hory byla dříve umístěna měděná rytina s vyobrazenými a popsanými okolními vrchy, která však před nějakým časem „záhadně“ zmizela. I tak ale můžete z vrcholu vidět, i bez popisu, mnohé.

A co se zbytku trasy týče, málem jsem na Jizeře vypustila duši. Ono není divu. Vyšplhat těch jejích krásných 1122 m.n.n. prostě a jednoduše není tak jednoduché, jak by se možná na první pohled mohlo zdát. Ale zvládla jsem to, a tak jsem byla alespoň odměněna uchvacujícím výhledem do okolí. Ano! Pokořila jsem horu!

Pohled z Jizery III.

Pohled z Jizery I.

Pohled z Jizery II.

Pohled z Jizery II.

Pohled z Jizery I.

Pohled z Jizery III.

Další den se nesl ve znamení výletu do Liberce, přesněji do liberecké ZOO. My jsme to ale s Jirkou pojali malounko jinak. Do ZOO jsme šli, prošli jsme ji ale jen rychle, potom usedli k obědu a nakonec se vydali přetransformovat přítelovu čepici do klobouku, který už prostě bylo třeba sehnat. Chtělo to sice čas, přesněji se nám to povedlo po asi čtyřech až pěti obchodech, ale sehnali jsme, což bylo velice potěšující.

A teď trochu obecněji. Jsem opravdu velmi ráda, že jsem se mohla tohoto výletu zúčastnit. Stručně a jasně. Skvělá parta, skvělá zábava a naprosto dokonalé vyvětrání sebe sama. Ráda bych sem vložila nějakou povedenou hlášku, avšak po chvíli uvažování jsem dospěla k závěru, že to asi není nejlepší nápad. Různé vtipné komentáře totiž sršely téměř nepřetržitě, a proto tuhle část raději vynechám a jen poznamenám: „Zábava byla!“ A já si přišla na své, protože něco jako „tupý fekální humor“ se nekonalo. Díky Bohu za to! Dalším kladem také byla uvolněná a velice přátelská atmosféra. Nikdo nikoho do ničeho nenutil, výlety byly dobrovolné a kdo nechtěl, měl free. Ale já vím, že by mne velice mrzelo, kdybych se těch plánovaných tras nezúčastnila. Byly totiž naplánované sakra dobře. A když k tomu ještě přičtu večerní kytarové siesty, dostanu zkrátka nanejvýš kladný výsledek.

A tu bych asi vyprávění ukončila. Ještě takhle děkuji zúčastněným za milou akci a budu se těšit, až opět budu moci něco podobného absolvovat!

Komentáře: 18 (+add yours?)

  1. Jarka
    Aug 06, 2013 @ 20:10:56

    Souhlasím s tím, že to musel být báječný výlet, jen to chození v těchto pařácích, je skoro na vlastní nebezpečí a tak říkajíc o zdraví. Asi bych došla k tomu krásnému vodopádu, tam se usalašila a ostatním bych řekla, ať mě vyzvednou až se pojede domů.😉😀

    Odpovědět

  2. Ježurka
    Aug 05, 2013 @ 13:55:03

    Ano, uznávám, muselo to být krásně a násobené partou skvělých lidiček! Ale při představě, že jsi v tom horku absolvovala takové výšlapy, to se mi dělá špatně a to sedím doma. Jo, už ani nevím, jak to vypadalo, když jsem byla mladá! Ale moc Ti to přeji a i na fotkách je vidět, jak tam bylo krásně. V Liberecké ZOO jsem byla, i tam se mi líbilo.

    Odpovědět

  3. Vendy
    Aug 02, 2013 @ 19:16:24

    Ta betonová lesní cesta mě fascinovala. Ale má něco do sebe.
    Líbila se mi i rozhledna, krásná stavbička, i vodopády, romantika. Ale popravdě, v takovémto počasí se mordovat nějakou túrou… ani náhodou.
    I když, pokud je dobrá parta, všechno se snáší daleko líp, a zdá se, že jsi padla fakt na dobré lidičky.
    Klub Terryho Pratcheta, to už mluví samo za sebe. .-)

    Odpovědět

    • Le fille Ash
      Aug 04, 2013 @ 17:13:12

      No, nebylo to nic příjemného, ale ani mne to vedro kupodivu tolik nevadilo. Možná to skutečně bylo tou partou.. a ano, máš pravdu. Už jen název mluví sám za sebe..😉

      Odpovědět

  4. TheMole
    Aug 02, 2013 @ 13:53:55

    „Ale ten kopec. Proč musí být všechny rozhledny na kopci? Je pravdou, že mít je v údolí by se asi moc nevyplatilo, ale i tak.“
    🙂 Ano, to je téměř na slovo přesně můj loňský letní povzdech ve věci umístění mnohých českých a moravských hradů (vysloveno po sestupu z Buchlova).

    Odpovědět

  5. homo sapiens tupiens
    Aug 01, 2013 @ 22:23:36

    Díky za krásnou reportáž i povedené fotky. Vypadá to, že sis to opravdu užila. To mě moc těší🙂

    Odpovědět

  6. Janinka
    Jul 31, 2013 @ 18:28:28

    No to jsi se motala v našem kraji okolo mně a dokonce i v mém rodném městě, dobrý výběr!😀
    P.S: Ve 4.30 já se chystám každý den vypadnout z domu na autobus a už jsem přes půl hodiny vzhůru, takže tvůj přítel na tom není zase tak špatně…😀

    Odpovědět

  7. Katka
    Jul 31, 2013 @ 05:48:09

    Jizerky jsou fajn a vy jste si to užili. Já je znám spíš z kola a z běžek. Pěšky chodím veeelice nerada.

    Odpovědět

  8. Ivet
    Jul 30, 2013 @ 18:33:52

    Užij si dovolenou se vším všudy. Já už mám půlku za sebou v oblíbených horách Krkonoších, kde trávím s AP dovolenou každým rokem a ještě mě čeká dovolená jedna letní – ale to až dle dané situace.-:)

    Odpovědět

  9. Beatricia
    Jul 30, 2013 @ 16:22:26

    Nádherný superčlánek s patřičnými skvělými ilustracemi. Povedlo se ti to dokonale. Tvůj rytíř se o tebe staral, takaže spokojenost byla dokonalá.☼

    Odpovědět

I ty se můžeš podělit o své pocity z článku;

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

Jsme k nalezení v…

Podporuji

ikonka 88x31

Web spadá pod licenci!

Licence Creative Commons
Listy snů, jejímž autorem je Anděla L. Heřmánková, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora 3.0 Česko .

%d bloggers like this: