Přežiju to vůbec? II.

je tu pokračování slibované povídky „Přežiju to vůbec?“ Aneb povídka o tom, jak to dopadne, když si postavy z nějakého literárního díla přijdou popovídat se svými autory.

V minulém díle jste četli: První díl byl ten nejhlavnější úvod. Seznámili jsme se s dvěma mladými amatérskými autory povídek, kteří si v kavárně předávali své zkušenosti a ukazovali své nejnovější pokroky. Když tu si k nim kdosi přisedl. Zprvu to oba celé brali jako žert, ale nakonec sami museli uznat, že ten někdo je skutečně Ian. Tedy postava z jedné z povídek od oněch dvou autorů. Raději se tedy sebrali a šli si společně popovídat ven. A co si tam vlastně tedy řekli?

***

Pomalu přecházeli na druhý břeh Vltavy a zatímco Reese a Anděla si kupodivu vcelku rychle porozuměly, Jirka a Ian na sebe hleděli stále nevraživě.
„A ty také píšeš?“ zajímala se dívka s úsměvem.
„No, trochu. Ale spíš fantasy.“
„Předpokládám, že nevíš, co má Trig…, totiž Jirka, v plánu?“ přešla Reese s klidem fakt, že pojem fantasy vůbec nemá ve slovníku.
„Bohužel. To totiž neví ani on sám..“
„Copak spisovatel nezná vývoj příběhu?” zdráhala se uvěřit Reese.
„To je na dlouhé vyprávění. Jednoduše, když člověk píše, tak své plány mění každou chvíli. Třeba i v polovině jedné věty. Prostě ho najednou napadne, jak by mohl příběh udělat jinak, no znáš to,” začala Anděla řečmi “z branže”, když tu jí došlo, že její výrok “znáš to”, asi nebyl zrovna na místě. A taky že ne. Reese na ni hleděla naprosto nechápavě.
„Teda, promiň, já… chtěla jsem jen říct, že zkrátka autor textu může své záměry měnit rychle. Takže i kdybych teď věděla, co Jirka zamýšlí, za chvilku by stejně všechno mohlo být jinak.”
Odpovědí jí bylo už trochu chápavější přikývnutí.
Partneři obou dívek sice diskutovali poněkud razantněji, ale se stejným závěrem.
„A to ses nemohl, u smrduté banthy*, rozmyslet předem?“
„Ne, nemohl. A ty bys to měl vědět, protože jsem ti, i podle mých čtenářů, dal mnoho svých povahových rysů.“
„Ty ještě nevíš, co napíšeš? A počkej, řekl jsi čtenářů? Ty to někde zveřejňuješ?” ptal se Ian nevěřícně a možná trochu zděšeně.
„Samozřejmě že vím, jak se tvůj… ehm, váš příběh bude vyvíjet. Rámcově. A ano, zveřejňuji. Co má být?”
Ian jen obrátil oči k nebi. To snad není možné! Tak já sdílím povahové rysy někoho, kdo se dá ovlivnit i směrem větru na Coruscantu**? To se nedivím, že mne ve dvou týdnech mohli postřelit, vykuchat a ještě obvinit z velezrady. A za to může tenhle… rádoby spisovatel“
Takovéhle myšlenky Ianovi táhly hlavou, nahlas ale raději nic neřekl. Přeci jen, Jirka byl stejně vysoký jako on, i když možná o něco vyzáblejší. Přesto si byl jistý, že jejich konfrontace by nedopadla dobře. Především už kvůli jejich přítelkyním, které by je dokázaly umravnit rychleji, než granát se slzným plynem. Koneckonců, oba už si to v jistém slova smyslu vyzkoušeli, a protože jejich vzpomínky na to byly ještě vcelku živé, nechtěli se do podobné situace dostat znovu. Proto významně pohlédli nejprve na sebe, a potom na dvě dívky stojící opodál. Ty si je už nějaký čas se zájmem prohlížely.
„Tyhle dva se asi neměli sejít, co?” pronesla trochu ustrašeným hlasem Anděla a Reese její úvahu jen potvrdila: „Ne, to opravdu neměli.”
Paradoxně, právě tím, že se dívky zastavily, upoutaly pozornost svých partnerů, kteří se okamžitě přestali špikovat pohledy. V tu chvíli si uvědomily, do jaké míry si jsou ti dva opravdu podobní. Stejně vysocí, stejně hubení, stejný, poněkud provinilý, výraz ve stejně modrých očích. Kdyby měli oba i stejné uniformy, byli by na první pohled k nerozeznání.
„Tak co? Vyříkali jste si všechno, co jste potřebovali?” optala se Reese, i když už vlastně tak trochu tušila, jaké se jí dostalo odpovědi. A ta také přišla. Dokonce dvojitá, protože Ian i Jirka naprosto ve stejnou chvíli pronesli: „Ne.”
„To je divný,” poznamenala ironicky Anděla a chytla Jirku za ruku. Postavila se po jeho boku, na což Ian reagoval jakýmsi neurčitým úšklebkem a hned vzápětí dodal: „Hmm..  tak třicet centimetrů rozdíl, co?” pokoušel se odhadnout.
„No, přesněji sedma…” chtěl ještě upřesnit Jirka, ale když mu Anděla náhle ruku sevřela větší silou, odpověď poněkud přehodnotil: „Přesněji tak třicetčtyři?” naznačil spíše otázku než odpověď a spokojené pokývnutí mu bylo jasným znamením, že tentokrát z toho vybruslil.
„A kam to vlastně jdeme?” zeptal se Ian netrpělivě.
„Jen kousek, sednout si třeba… támhle, do parku,” ukázal Jirka, když se před nimi rozevřela křižovatka Na Újezdě a úpatí petřínského kopce.
Když se konečně usadili asi v polovině svahu na sluncem ozářený trávník a rozhlédli se po panoramatu Prahy, napětí mezi nimi už nebylo, alespoň na první pohled, patrné. Zatímco Reese i Anděla se nepokrytě rozhodly odpočívat, Ian s Jirkou jen mlčky přemýšleli nad situací. Nakonec se Jirka zeptal: „A jak je možné, že vlastně jednáte samostatně, částečně nezávisle na psaném textu?”
„To taky nevím. Poprvé jsem si uvědomil, že něco řídí moje kroky až v okamžiku, kdy mne a Reese odhodil elektromagnetický puls na neurčenou hyperprostorovou trajektorii.”
„Počkej, proč tam?” podivil se jeho tvůrce a vylovil z kapsy saka mobil. Chvilku listoval virtuálními stránkami a pak zavrtěl hlavou. „Co se tam stalo?”
„Byl to jen divný pocit. Napadlo mne, jaktože jsem při kontaktu s Reese tak nepřirozeně zamlklý i přesto, že už mezi námi toho tehdy bylo tolik jasného.”
„Aha. Takže jsi začal pochybovat o tom, jestli je tvoje realita skutečná? A jak jsi se sem dostal?”
„Dostali jsme se sem vlastně náhodou. Uprostřed souboje s TIE stíhačkami jsem prohlásil něco jako, že bych zabil toho, kdo mě do té šlamastyky dostal… no a čas zamrznul a byli jsme tady.”
„Cože? To je poslední věta, kterou jsem zatím napsal, ta tvoje hláška.”
Teď se znovu jejich pohledy setkaly. Cože? Tak takhle to tedy je? Zdá se, že autor a jeho postavy jsou tak propojení, že se mohou stát i takové věci, jako je právě tohle.
To bych si měla dát velký pozor na to, co napíšu dál, pomyslela si Anděla. Při představě toho, že by náhodou některé ze svých postav, navíc ještě třeba z těch záporných, vložila do úst podobnou klíčovou větu, která by je přenesla z literárna do reálného světa, se otřásla hrůzou.
„To by to tedy dopadlo,” utrousila nechtěna nahlas.
„Co by dopadlo?” propíchly ji tři zvědavé pohledy naráz.
„Ale nic, nic… raději nic,” pokusila se o smazání svého předchozího prohlášení, očividně ale bez účinku. Ticho, které mezi všemi panovalo, jí donutilo to osvětlit více.
„Fajn, zapřemýšlela jsem nad tím, jak by to asi vypadalo, kdyby se nám takovýmhle omylem, jako tobě, Jirko, podařilo do našeho světa vtáhnout některého ze záporáků,” řekla.
„Na takové věci ani nemysli!” rozkřikl se náhle Ian. „Už takhle mám s takovými individui práce nad hlavu, kvůli tady panu autorovi,” pohodil hlavou směrem k Jirkovi, „Takže pokud od nich mohu mít alespoň tady na chvilku pokoj, byl bych potěšen,” řekl a na protest proti té nepříjemné představě se natáhl do trávy.
„Tak moment, v tomhle já nejedu!” ohradil se Jirka dotčeně. „Jak jsem měl asi tušit, že to, co moje, na rovinu naprosto šílená, mysl vyplodí, si vytvoří vlastní existenci a ještě ke všemu mi půjde po krku? Byli jste jen slova na papíře, respektive jedničky a nuly v počítači.”
„Jen slova, Jirko, vážně jen slova?” zeptala se Reese s pohledem upřeným na oblohu. „Na to jsme nějak moc konkrétní, ne? Kdyby sis oblékl Ianovu uniformu, tak vás dva těžko rozeznám.”
„No dobře, no,” kapituloval, čelem k očividně pravdivému argumentu. „Ale co teď s vámi? Nemůžete se zase nějak vrátit zpátky?” zeptal se Jirka opatrně a při tom nejistě několikrát zakroužil ukazováčkem kolem trsu trávy.
„Tak to asi jen tak nepůjde,” řekl poklidně Ian a stále pokračoval ve své původní činnosti. Dokonce se zdálo, jako by usínal. Svou imperiální čepici si ne zrovna příliš elegantním způsobem stáhnul do obličeje a následně začal hluboce oddechovat.
„Tohle bych uměl taky… totiž, ehm, přesně tohle bych udělal i já. Předstíral, že problém neexistuje.”
„Problém? Kdo je u tebe problém, pisálku?” zabručel Ian z předstíraného spánku.
„Vy oba!” ztratil Jirka trpělivost. „Pozval jsem Andělku do kavárny, neviděli jsme se celý měsíc a do toho vtrhnou dvě osoby, které tvrdí, že jsem je stvořil, a chtějí vědět, co s nimi udělám!”
„Klid, Jirko, ano? Klid,” ozvala se Andělka, chytila ho za ruku a stáhla zpět na trávu. „Něco jim přeci jen dlužíš, ne?”
„Cože? Dlužim? Vždyť jsem je vymyslel, pojmenoval, dokonce i seznámil, tak co ještě chtějí?”
„No, sice mi to také nejde moc do hlavy, ale… možná bys jim mohl říct alespoň něco o tvých plánech. Nějaké základní výhledy do budoucna, například? Třeba jaká akce je pravděpodobně výhledově čeká, jestli ji přežijí, a tak…“
I když to ale Anděla řekla v dobré vůli, účinek to mělo nakonec zcela opačný. Ian si prudce strhl z očí čepici a kdyby ji Reese nezachytila, ulétla by kdo ví kam, jak s ní mrštil stranou.
„Cos to řekla? Jestli přežijou? Řekla jsi… jestli přežijou? Víš snad něco, co by naznačovalo, že nás chce on zprovodit ze světa?” začal svou Ian. Byl natolik pohlcen tou děsivou myšlenkou, že ani neslyšel Andělčin pokus o uklidnění: „Ne, o ničem takovém nevím a jistě by vám také nic takového neudělal!”
Nedbal ničeho a pokračoval ve svém rozčileném monologu: „Pokud ano, pokud se skutečně něco takového má stát, tak ať si mne nepřeje! To mu jen tak neprojde! Co si o sobě myslí? Nejdřív nás stvoří a pak by nás zase zabíjel. Proč? Jen tak, co? Pro legraci? Pro větší sledovanost? Tak tohle ne. Tohle ne! Já mu ukážu, tomu pasákovi nerfů***, tomu …”
Mezitím, co mu z úst padala jedna peprnější nadávka za druhou, začalo se dít se vzduchem něco moc divného. Zpočátku pozvolna, ale brzy Anděla i Jirka zaznamenali, že už v něm necítí prach a kouř velkoměsta, ale že je nějaký jiný, zvláštním způsobem čistý. Dokonce i prostor kolem nich se začal z ničeho nic zmenšovat. Pak vše zčernalo.

—–

*) bantha = zvíře s dlouhou srstí, velikosti indického slona, se zatočenými rohy a obecně připomínající přerostlou ovci. A dle autorů oficiálních knih fakt smrdí.

**) Coruscant = hlavní sídelní planeta Galaktického Impéria.

***) pasáček nerfů je podle všech známek Han Solo. To na tom Jirka není tak špatně, ne? (Nerf je zvíře z univerza Star Wars, vypadá jako podivné savco-hmyzo-cosi, ale uvnitř je pravděpodobně podobné krávě. (Tedy, dává mléko, ne?))

Komentáře: 13 (+add yours?)

  1. Vendy
    Jul 07, 2013 @ 22:51:04

    Tak mám dojem, že autor spadl do … problému. (dá se to pojmenovat šťavnatěji .-)). A ještě sebou vzal přítelku, no tohle. Tuším, jaké bude pokračování, dnešní díl se mi líbil, ta myšlenka setkání fiktivních postav se svými autory opravdu skýtá hodně možností. Jen aby se do tohoto vesmíru nedostal nějaký superzáporák.

    Odpovědět

  2. Beatricia
    Jul 04, 2013 @ 12:34:40

    To je opravdu originální skvělý námět, aby perzonifikované postavy z románu polemizovaly se svými tvůrci. A vůbec k nim nemají úctu. Já být autorem, tak bych jim připravila v další kapitole pomstu. Je to prima počtení, jsem zvědavá, jak se to vyvrbí. ☼☼☼

    Odpovědět

  3. homo sapiens tupiens
    Jul 03, 2013 @ 22:08:19

    Vypadá to vskutku zajímavě. Jsem zvědavá, co se bude dít dál. Zatím se mi čte velmi dobře.

    Odpovědět

  4. TheMole
    Jul 03, 2013 @ 17:28:24

    🙂 Mimochodem, četli autoři Pratchettovu povídku „Final Reward“? (v češtině vyšlo ve sbírce „Divadlo krutosti“ pod názvem „Poslední odměna“)

    Odpovědět

I ty se můžeš podělit o své pocity z článku;

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

Jsme k nalezení v…

Podporuji

ikonka 88x31

Web spadá pod licenci!

Licence Creative Commons
Listy snů, jejímž autorem je Anděla L. Heřmánková, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora 3.0 Česko .

%d bloggers like this: