Zrcadlení dvou

Pařížský deníček už je za námi, jeho poslední část už uzřela blogový svět, a tak už je nyní na čase, zase se vytasit s něčím z mé tvorby. Opět připomínám, že povídky na pokračování zde již nenajdete, protože zkrátka nejsem schopna se dokopat k pravidelnému psaní pokračování, ale  krátké jednoaktové povídky sem přibývat budou. Momentálně mám na skladě dvě. Jako první z nich vám představím povídku, jež jsem nazvala: „Zrcadlení dvou“. I když si ale nejsem tím názvem zcela jista. Nevadí. Přeji příjemné počtení!

***

Vždycky jsem věděla, že to pro mne bude znamenat něco víc, než jenom pouhou formu zábavy, jak tomu u většiny smrtelníků bývá. Vždycky jsem tušila, že to nebude jen tak.  Avšak že to bude až takhle silné, na to jsem se snad neopovážila ani pomyslet.
Ze zrcadla umístěného zlověstně přímo přede mnou na mne tupě zíral úplně cizí člověk. Někdo, koho jsem potkávala jen tady. Ale teď se usmíval, a ač možná byly ty oči zcela odevzdané a možná i nepřítomné, usídlila se v nich jakási nepopsatelná, avšak mně už dobře známá, jiskra. Taková, která se v nich zjeví jen málokdy a málokomu. Vlastně skutečně jen tady a jen těm, co propadli. A potom, potom opět vyhasíná a vytrácí se zpět do stěn toho tajemného stavení. Do těch bílých zdí, jež pamatují tolik. O každém z jejich návštěvníků ví snad mnohdy i více, než by mu bylo milé.
I o mně toho ví nemálo. Vlastně tolik, že kdokoliv jiný by takové množství informací ani nevstřebal. A ještě ke všemu informace tohoto typu.  Ale ony naslouchají. Zpovídám se jim téměř pokaždé, když se jich dotknu a když ucítím jejich chladivý, konejšivý vnitřní hlas. Stejně tak ale vylévám své srdce i mému druhému já tam ve skle.
„No, podívej se na mě,“ říkávám mu, „sem pořád stejná, co? Zoufalá, ztracená, ale šťastná.“
Dnes jsem však mlčela. Neřekla jsem nic. Ze zásuvky pod stolem, která nesla za pomoci zašlého kovového štítku jméno Anna Martová, tedy i jméno, jež nosím já, jsem vytáhla krabičku a pudřenku.
Pak jsem opatrně odklopila víčko a z toho plechového úložiště všeho vytáhla gumičku a již téměř nepérující pinetky. Během minuty by nikdo nepoznal, možná tedy jen při dlouhém zkoumání, že mám dlouhé světle hnědé vlasy. A co teprve potom, když jsem sáhla jen o kus vedle a z umělé hlavy stáhla paruku. Vzápětí jsem si ji také narazila na hlavu svou. Nové, někdy ve vzdálené minulosti možná ještě sytě černé, vlasy jsem prohrábla opatrně prsty tak, aby mi kryly z větší části i ramena.
A opět jsem se setkala s tím stejným pohledem, jako před malou chvílí. Jsem prokletá. Prokletá divadlem. Prokletá uměním. Drží mne a nepustí. Už nikdy. Ale já? Stěžuji si snad? Ne. Já jen utíkám. Sama od sebe a od své reality. A dnes to vše dovrším. Dneškem počínaje už zkrátka nemohu ustoupit.
„Jsi už při… ale no tak! Ann! Za chvilku jdeš na scénu! Myslíš, že na tebe budeme čekat?“ Jen jsem mu naznačila letmým pohybem hlavy, že čekat nebudou a druhým posunkem jsem ho briskně vykázala ze šatny. Čekat. Na mne. Při premiéře. Při mé první velké premiéře. To se opravdu nestane.
Otočila jsem se zpět na svůj odraz. Povzdechla jsem a raději rychle uhnula pohledem, protože bych se opět mohla ponořit do vod mých rozverných myšlenek, avšak to jsem v tuhle chvíli skutečně neměla zapotřebí.  Teď jsem se musela připravit. Kostým jsem už měla na sobě, ale ten obličej.
Opatrně a rozvážně jsem si na sebe nanesla pudr. Jako už tolikrát. Oči jsem si pořádně zvýraznila černými stíny, i když takové výrazné líčení mi je z duše odporné. Ale je zapotřebí. Tady ano. A zvláště teď.
Po krátké chvíli jsem konečně odložila veškeré nutné zkrášlovací prostředky zpět do šuplátka a naposledy se podívala vstříc nově vzniklé osobě. Stála přede mnou ona. Kleopatra. Vážná a sebejistá. Připravená na všechny strasti a překážky života. A zamilovaná. Ale ona alespoň milovala někoho, kdo jí lásku oplácel.   Popotáhla jsem si dlouhý šál, jež jsem měla přehozený přes ramena, a upravila ho tak, abych skryla to, co se snažím zatajit celému svému blízkému okolí. Jen ty zdi to ví. Ale přece o těch modřinách nebudu vyprávět celému světu. Tohle jsou mé osobní záležitosti. Já sama si můžu za to, že jsem podepsala ty papíry tehdy v kostele s někým, kdo mi pak zničil život. Vlastně kvůli němu jsem se dala k divadlu. Cestování. Dlouhé zkoušky. Do noci. Samé krásné možnosti být mimo. Mimo něj. Mimo domov. Daleko od utrpení. Jedině v divadle jsem mohla zapomenout. Stát se někým jiným. A teď, díky tomuto představení, bych měla dostat angažmá úplně na jiné scéně. V jiném městě. To proto si stále říkám, že už to všechno skončí. Konečně.
Otočila jsem se směrem ke dveřím a přesně v tu samou chvíli, kdy začal divadelní rozhlas oznamovat brzký začátek představení, jsem se rozvážným krokem vydala k východu. Šatnu jsem již nechala za sebou a procházela jsem všemi úzkými a spletitými chodbičkami do zákulisí.
„No to je dost! Za chvilku už se začíná a Ty.“
„Marku, prosím. Ty víš, že nikdy nezmeškám,“ poznamenala jsem rázně. Já jsem umělkyně. Nebudu přeci omezována nějakými vymyšlenostmi jiných. A navíc, skutečně jsem nikdy nezmeškala. Já pozdě nechodím.
Usedla jsem na dřevěnou židli. Stojí tu již léta, ale já na ni pokaždé před každým prvním vstupem na scénu usedám. Jako vždy trochu zavrzala, zahoupala se z leva doprava a pak se v pohybu trochu ustálila a já se mohla konečně trochu opřít. Přivřela jsem oči a už jen nechala první tóny operní předehry šimrat mé smyslové buňky. Prsty naprosto spontánně vyťukávaly základní takt do mého kolene a já už opět propadala té krásné, tak geniálně promyšlené, hudbě. Každý jeden tón jsem vnímala tak intenzivně. Vždy prostoupil celé mé smrtelné tělo, od hlavy až do konečků prstů a dráždil toho člověka uvnitř. Mou duši, s níž zacházel takovým způsobem, jako zachází vítr s osikou. Krásný pocit. Uvolňující. Nepopsatelný. Pocit, bez kterého bych již nemohla žít.
„Anno, máš tu hovor,“ vyrušila mne ze snění inspicientka. „Ale vyřiď ho rychle! Za chvilku jdeš na scénu.“
„Tak proč jsi to neutnula?“
„Prý je to naléhavé.“
Těžce a nerada jsem se zvedla ze židle a převzala sluchátko. Utrousila jsem strohé a mírně naštvané „Prosím“ a čekala, co tak důležitého se dozvím.
„Co se děje?“ padla další otázka, když jsem postarší ženě z inspice telefon zase vracela.
Musela jsem vypadat opravdu komicky. Koutky úst se mi cukaly v neurčitém úšklebku. Nevěděla jsem, jestli se smát, nebo brečet. Naprosto nepřítomný a nechápavý výraz se pokoušel probourat nedaleké zdi, nebo provést kdoví jaké jiné škody. Byla jsem naprosto dezorientovaná a zmatená. V křeči. Neschopna promluvit jediného slova.
Doufala jsem, že se něco stane, ale tohle? Není tohle náhodou už moc? Ale vlastně… není. Vždyť to takhle dopadnout muselo. Jinak ne. Jiný konec jsem neviděla. Nemohl být jiný. Nebo mohl? To už se teď nedozvím. Chtěla jsem částečně ukončit své trápení, ano, a divadlo mi v tom pomohlo. Ale teď, zásahem nějaké vyšší moci, se to povedlo úplně. Se vším všudy. Mám jí děkovat? Mám jí lát? Mám ji hanit? Nebo oslavovat? Nevím. Jak jinak bych měla zareagovat na slova policisty?
„Zemřel mi manžel. Autonehoda.“
Téměř vzápětí po vyřčení těch slov jsem vstoupila na jeviště. Pravou nohou. Hudba utichla. Má árie začínala do ticha. A začala. Začala ve velkém. Byla to Kleopatra. Ale tentokrát Kleopatra s kouskem mého já. Toho osvobozeného já, které se zrodilo s pouhým jediným stručným telefonátem. Jestlipak už zůstane takové navždy?

Komentáře: 17 (+add yours?)

  1. Lúthien
    Jan 14, 2013 @ 10:59:35

    Opravdu moc se mi líbí tvůj styl psaní, je to takové zasněné, kouzelné a čtivé. A tenhle pocit, tu touhu po vysvobození, znám. Určitě piš dál!

    Odpovědět

  2. Ivet
    Jan 10, 2013 @ 18:10:07

    Moc pěkná tvorba. Dlouhé zajímavé čtení…
    Přeji i Tobě do r.2013, aby se ti vyplnilo vše, co si v životě přeješ a aby ti to pořád tak pěkně psalo! -:)

    Odpovědět

  3. Fredy Kruger
    Jan 01, 2013 @ 22:49:19

    “ Vzpomínám na ty časy,
    když hawraní měl jsem vlasy ,
    které se líbily každé snad ženě !
    … proč jsem je nesušil přirozeně ?? “

    Nanejvýš rozčilen Frantischek Tschmoutt !
    …“ já hlavu si opálil letlampou !

    Když někdo má veliké neštěstí
    tak vlasy své sevře si do pěstí …..
    a rvaním jich ….. zoufalství uleví ! “

    Muž hmatá si pazoury po lebi
    však vůkol jen dokola lesknoucí pleš !

    “ Na té se nechytne muňka ni veš !“
    z křoví se ozvalo u cesty …….

    … Muž uchopil klacek do pěsti !

    Odpovědět

  4. Janinka
    Dec 23, 2012 @ 13:34:55

    Velmi dobře se to čte, takový průběh jsem rozhodně nečekala🙂. Přeji ti krásné a pohodové prožití vánočních svátků a šťastný nový rok!🙂

    Odpovědět

  5. Corly
    Dec 22, 2012 @ 22:04:46

    Milá Le Fille…přeji Ti krásné,kouzelné Vánoce plné štěstí,lásky a radosti a Krásný,Šťastný Nový celý Rok 2013!!!!:-)

    Odpovědět

  6. annapos
    Dec 16, 2012 @ 19:22:05

    Pěkné čtení Andělko.
    Přeji ti ty nejkrásnější vánoce, pohodu a hodně lásky. Babča Anna
    http://www.jacquielawson.com/preview.asp?cont=1&hdn=0&pv=3346761&path=98301

    Odpovědět

  7. Forest
    Dec 16, 2012 @ 01:24:49

    Jako vždy🙂

    Odpovědět

  8. Vivienne
    Dec 15, 2012 @ 08:25:51

    Hezký námět a stejně hezké zpracování. Moc se mi to líbilo.

    Odpovědět

  9. Beatricia
    Dec 11, 2012 @ 21:52:22

    Velmi zajímavá psychologická sonda. Nečekané rozuzlení. Byla jsem překvapena a to je přání každého spisovatele, aby čtenář byl až do konce napnutý. To se ti povedlo. Umíš výborně zacházet se slovy i s českým jazykem. Gratuluji.♥♥♥

    Odpovědět

I ty se můžeš podělit o své pocity z článku;

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

Jsme k nalezení v…

Podporuji

ikonka 88x31

Web spadá pod licenci!

Licence Creative Commons
Listy snů, jejímž autorem je Anděla L. Heřmánková, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora 3.0 Česko .

%d bloggers like this: