Avermin klíč 2/2

Á, voila! Avermin klíč, aneb Seznámení s Prostorem, část druhá. V té první jsem vás zavedla do trochu bláznivého světa jménem Prostor. Dostali jste možnost seznámit se s jeho obyvateli. Hlavně tedy s koloběžkovou vílou Averme, vládcem toho světa, Ubhem a dalšími. Dnes vám trochu přiblížím, jak to vlastně v Prostoru vypadá a kde přesně tento podivný svět je. Třeba je blíže, než si myslíte!

Averme mezitím pokračovala v cestě. Nerada, ale musela najít Losinje a jeho dobrého přítele Miromicka. Avšak ani tady to nebyl žádný velký problém, protože i u nich věděla, kam jít, aby tam na ně narazila. Do krčmy U Shnilého pařezu.
Často tam oba chodívali a užívali si rozverných hrátek s hudebními vílami a dalšími, dalo by se říci, umělečtěji založenými obyvateli Prostoru. Těch sice nebylo mnoho, ale hudební víly dokázaly svým líbezným zpěvem omámit každého.
Když Avereme vešla i s koloběžkou do krčmy, do něčeho narazila. Nebo možná něco narazilo do ní. Ať to ale bylo cokoli, sílu to nemělo nejmenší, a tak velmi brzy opět ležela na cestě před vchodem. Když se vzpamatovala z úleku, pochopila. To se přeci dalo čekat.
„Promiňte, pro.. promiňte. To jsem, ne.. nechtěl,“ vypravil ze sebe Losinj, který se válel hned vedle ní.
„Ale tak, drahý Losinji, vždyť ty jsi tak trochu upit, že?“
„Utančen, prosím, utančen,“ odvětil slastně.
Averme ho popadla a částečně odnesla a částečně dostrkala do lokálu. Okamžitě zahlédla i Miromicka, jak ruku v ruce tančí s jednou z víl. Došla až k nim a rázně je od sebe odtrhla.
Miromicka posadila ke stolu, kam už předtím uklidila i Losinje a obořila se na vílu: „No tak, copak nemůžeš být trochu opatrnější?“
Pokusila se znít naštvaně, ale pohled na dva malé, sladce se zubící mužíčky s růžovými tvářičkami a nepřítomnými očky jí pořádně lechtal bránici.
„To já nevím, já nemohu si pomoci. Vždyť víš,“ zapěla svým jemným sopránem víla. Nato vzala do ruky pramínek vlasů a brnkla na něj jako na strunu.
„No jo, alespoň ale dojdi pro trochu vody.“
„Jistě, jistě, běžím už!“ zazpívala znovu víla a odešla někam za pult.
Averme se mezi tím pokoušela nějak probrat oba mužíky ze zasnění, což byl v tuhle chvíli téměř nadvílí úkol. Naštěstí voda nakonec pomohla.
Miromick, který byl zasažen jako první, vyletěl ze stoličky jako ďas a rozkřičel se na celé kolo:
„Co to! Kdo se opovažuje!“
„Já, a dost! Není třeba přece křičet na celej Pařez, ne? Nesu vám vzkaz od Velkého Ubha.“
Kupodivu se oba uklidnili a napjatě poslouchali.
„Okamžitě máte sehnat ostatní a rozestavit hlídky u průchodů. Ztratil se klíč, a dokud se nenajde, je třeba dát pozor na to, aby nikdo neprošel a pokud ano, aby nepoznal, kde je. Sudbovědné víly vám dodají zapomnětlivý lektvar.“
„Klíč se ztratil? Že já to hned nevěděl! Špatně si určitě hlídala, ano! Jinak to být nemůže!“ zuřil Losinj.
„Dost! Udělejte prosím to, co máte. Hned! Tak si přeje Ubh.“
Miromick i Losinj se nakonec odporoučeli ještě částečně kolébavými kroky ven z krčmy. Tohle je výhoda jejich návštěv u Shnilého pařezu. Alespoň na chvilku jsou v klidu.
Averme tedy konečně vyřídila vše, co měla. Teď už jí zbývalo jen jediné. Najít klíč. Ale, kde může být?
Zamyšlena vyšla ven. Znovu naskočila na své rozvrzané vozítko a vydala se směrem k lesu. Tam musí začít. Už se stmívalo a stíny začaly tančit všude kolem. Všechno bylo takové klidné, pomalé, a proto ani Averme příliš nepospíchala. Sytě oranžové hvězdy už pomalu vládly celé obloze a slunce se stahovalo za nejvyšší ze čtyř hor v Prostoru, Tyrynaiu, která je vlastně pouhým vrcholkem nejvyšší hory Země. Mimo ty zbylé tři další, tu jiné vyvýšeniny nejsou. Žádná jiná hora na Zemi totiž není tak vysoká, aby svým vrcholkem protnula oblak vodních par, který, držen již dávno zapomenutými silami a kouzly, tvoří celé pevné podloží Prostoru. Na mnoha místech zde také roste jemná, sytě zelená tráva. Dokonce i nějaké květiny a stromy. Ale vzhledem k podmínkám je samozřejmě všechno jiné, než známe.
Averme se na pár minut zastavila, ohlédla se za sebe a usmála se.
„Jó, Prostor,“ vydechla nadšeně, „není nad něj!“
Ještě chvilku pozorovala rudnoucí a za Tyrynaiu se schovávající kouli a potom se opět vydala na cestu. Pohled na Zemi je nekrásnější z koňského hřbetu, ale pohled na Prostor je nekrásnější z koloběžky. To proto ji Averme nepustila z ruky.
Pomalu se už blížila k lesu, když náhle zahlédla rychle se pohybující stín. Vyšel jen o kus dál z porostu a mířil jejím směrem.
Averme duchapřítomně sesedla z koloběžky a částečně se pokusila skrýt do trávy. Šedavý hábit večera ji milosrdně přikryl a učinil ji tak ještě více neviditelnou. Čekala. Co se bude dít? Kdo to je? Nejspíše nějaký zbloudilý pocestný. Ale to by bylo podivné. Takhle to vypadá, že je vcelku vysoký, ale v Prostoru moc vysokých obyvatel mimo víl a samotného Ubha není.
Neznámý se blížil. Vyšel na cestu. Averme si byla více než jistá, že ji musí odhalit.
Trhla sebou. Něco dopadlo přesně vedle ní, a jak to odskočilo, provedlo to nálet na její lýtko.
Ohlédla se. A tu málem vykřikla radostí. Klíč! Chvatně po něm sáhla…
„Au!“ Tohle byla něčí noha. Jak sahala po klíči, někdo jí nemile šlápl přímo na konce prstů.
„Tohle bys chtěla, viď?“ pravil trochu nakřáplý hlas shůry. Averme se za ním ohlédla.
Stál tam muž. Vysoký, na první pohled drsný a zlý.
„Ano, to bych opravdu chtěla!“ odvětila.
„Ale to je moje! Teď už je to moje,“ muž se sehnul a vytrhl Averme kořínek z ruky.
„Co s ním chcete dělat?“
„Projít branou přeci. Mít ho jen pro sebe. Odemykat a zamykat ty vaše průchody, kdy se mi zachce.“
„Co prosím? Ne! To nemůžete! Když ho… moment. Co jste to říkal? Projít branou?“
„A co myslíš? Zpátky na Zem. Musím se vrátit, aby mne dlouho nehledali.“
„Počkat,“ trochu nemotorně vstala a popadla koloběžku do ruky, „vy jste ze Země?“
„Ano, to tedy jsem.“
„A jak jste se dostal sem?“
„Jak? No přeci tak, jak se sem dá dostat. Průchodem. Byla to náhoda, ale tak nějak se mi tu zalíbilo. No jo, jenže někdy bylo zavřeno a někdy ne. A tak jsem si řekl, že musím zjistit, jak se ty průchody otevírají a zavírají. A přišel jsem na to! Existuje klíč. Takový bezvýznamný malý odporný kořen, ale co dokáže. Nu, a teď je můj. Budu sem moci přijít kdykoli,“ pohodil klíčem v ruce a pevně ho sevřel. V jeho velké dlani se skoro ztratil. Pak šel dál po cestě. Averme přesně věděla kam. Jeden průchod byl totiž jen kousek odsud, a tak pro neznámého nebyl problém se k němu rychle dostat. On ale klíč nesmí pronést!
V koloběžce měla možná výhodu, ale i tak mu sotva stačila. Když zjistil, že ho Averme sleduje, rozeběhl se.
„Počkejte! To nesmíte! Jakmile klíč pronesete skrz, už se sem nevrátíte nikdy! Nikdy! Slyšíte? Průchody se navždy uzavřou a to by uškodilo všem tady. A vy, vy byste přišel o možnost se sem vracet!“
Neslyšel. Nebo, lépe řečeno, nereagoval. Cesta byla pořád upravenější a hezčí. Ty u průchodů totiž Averme zvláště opečovávala.
„No tak! Přece nejste nahluchlý!“
Zřejmě nebyl, ale rozhodně nehodlal odpovídat. Běžel pořád dál.
„Ale to ne!“ málem vykřikla Averme. To, co viděla, ji rozhodně nepotěšilo. Před nimi se zjevil průchod, ale, naneštěstí, nehlídaný. Losinj a ostatní zřejmě ještě nerozestavěli všechny hlídky.
Pokusila se v sobě najít ještě nějakou sílu na zrychlení, ale ať hledala, jak chtěla, nenašla. Byla umě skryta někde hluboko. Averme byla zoufalá. Nevěděla, co má dělat.
Muž už byl téměř u průchodu. Nakonec ji ale něco napadlo. Skočila vedle rozjeté koloběžky a tu samotnou vší její zbylou silou poslala směrem k muži. Naštěstí vcelku přesně.
„Au!“ zakřičel, když mu vozítko v plné rychlosti vjelo na paty. Zapotácel se, ale nespadl. Averme to však stačilo na to, aby ho dohnala a dokonala to, co měla původně udělat koloběžka. Vrazila do cizince a on se svalil na zem. Klíč mu vypadl z ruky. Chvatně po něm sáhla a schovala za pas sukně.
„Klíč není váš, pane, je můj. Já ho hlídám a udělám proto všechno, abych ho ochránila!“
„Ne! Tak lehké to nebude,“ snažil se nahmatat koloběžku, ale Averme byla rychlejší.
„S mojí koloběžkou na mě nechoď! Vymysli něco originálnějšího.“
„Co se to tu děje!“ zaječel nějaký hlas. Averme by ho poznala kdekoli.
„Losinji. Už je vše v pořádku. Mám klíč. Tento nevítaný návštěvník mi ho ukradl,“ ukázala prstem na muže ležícího na zemi.
„Jaký?“ zeptal se nechápavě Losinj.
„No, tenhle přece!“ Averme se dívala na prázdnou cestu pod sebou. Úplně zmatená.
„Vždyť tu ještě před chvílí byl!“
Ohlédla se k průchodu a tu uviděla temný, vysoký, v průchodu mizící stín.
„Néé!“ vykřikla a ještě se pokusila zloděje chytit. Nepovedlo se. Muž byl příliš rychlý.
„Utekl!“ řekla smutně, „co teď?“
„No, nevím, nevím… vidíš? Všechno pokazíš! Tohle se nemělo stát. Víš? Vždyť se vrátí a může to dopadnout ještě hůř, no ne? To snad, co asi teď tomu řekne Ubh? No, co asi řekne?“
„Velký Ubh na to nepoví nic, protože zatím neví přesně, o co se jedná.“
„Oh, Ubhu!“
Averme i Losinj se poklonili tak hluboce, jak jen to bylo možné. Ubh možná na první pohled nebudil respekt, ale uvnitř něj se skrýval dobrý a sebevědomý vůdce s osobitým smyslem pro pořádek a spravedlnost. V Prostoru bylo jeho jméno uznáváno a uctíváno. Podle Ubha možná až moc.
„Tak? Co se děje?“
„Máme klíč,“ začala Averme, ale zloděj nám utekl. Byl to někdo ze Země, kdo nějakým záhadným způsobem nalezl průchod a už, jak jsem pochopila, delší dobu tu obcházel a zkoumal.
Teď utekl. Ví, kde průchod hledat. Vrátí se.“
„Hlavní je, že máme klíč. Zamkněme průchody a buďme obezřetní. Když je otevřeme, budeme je pořádně střežit. Kdo ví, kolik lidí už takhle Prostor objevilo. Jak jsem mohl být tak lehkovážný,“ vzdechl a poupravil si své brýle,
„Dobře. Děkuji všem. Děkuji tobě, Averme. Odvedla jsi skvělou práci! Teď už si snad dáš na klíč větší pozor.“
„Ano. To jistě dám. Děkuji ti, Ubhu!“
„Ale, jak…“
„A ty, Losinji, i tobě děkuji. I když příště bys měl být trochu rychlejší ve svolávání ostatních. Teď buď v pohotovosti, a pokud bude průchod otevřený, okamžitě ho začněte hlídat.“
„Ano, jistě…“
„Dobře. Myslím, že dnes toho bylo dost. Jdu se vrátit do klidu a pohody. Žijte blaze, přátelé.“
Otočil se a pomalým, rozvážným krokem odcházel po cestě pryč. Jeho zářivě fialovo-bílý hábit viditelně prosvítal i v houstnoucím šeru. Dlouho trvalo, než se i poslední barevná skvrnka zcela ztratila.
A tím skončil jeden rušný den v Prostoru. I když, na zdejší poměry by ho bylo jistě lepší nazvat rušnějším než obvykle. Tady, tady se totiž každý den děje něco, co se rozhodně k poklidnému chodu života přirovnávat nedá.

Komentáře: 11 (+add yours?)

  1. Trackback: Avermin klíč 1/2 | Listy snů
  2. Vivienne
    Jun 23, 2012 @ 21:43:43

    krásný příběh v úžasném světě. Zavidím ti tvoji představivost

    Odpovědět

    • Le fille Ash
      Jun 23, 2012 @ 22:53:38

      Představivost? No, nevím, nevím.. někdy mi připadá, že ještě není dostatečná. Stejně se v každém tom světě najdou náznaky některého, který již stvořen byl..🙂 Ale děkuji!

      Odpovědět

  3. Jarka
    Jun 17, 2012 @ 20:07:45

    Obdivuji tvou fantazii, která ti dovoluje navštívit všechny ty krásné světy, kdykoliv se ti zachce a jsem moc ráda, že jsi tak hodná a do těch světů, nás bereš sebou. Moc se těším na další výlet.😉

    Odpovědět

  4. Beatricia
    Jun 15, 2012 @ 21:04:39

    Zajímavý bájný Prostor a pohádkové tajemné bytosti. Umíš jemným štětcem poutavě vybarvit situaci i hrdiny příběhu. Zdařile čerpáš z bohaté studnice jazyka českého a to se ti náramně daří. Prostě a jasně: Píšeš krásně. ♥♥♥

    Odpovědět

  5. annapos
    Jun 13, 2012 @ 22:08:00

    Otvíráme nějaké brány neustále, někdo dokonce chce přijít k té bráně, a získat ten pohled někam jinam bezpracně, a bez námahy, většinou ale spatří jen svůj obraz v zrcadle, klíč slouží jen těm, co pro krásu za tou branou, dokáží něco udělat. Kdo nepoleví v úsilí odemkne a vejde.

    Odpovědět

  6. Trigatron
    Jun 11, 2012 @ 21:17:21

    Poetický Prostor mi podruhé otevřel svou bránu a opět mne uchvátila hravost toho vyprávění. Tleskám.

    Odpovědět

I ty se můžeš podělit o své pocity z článku;

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

Jsme k nalezení v…

Podporuji

ikonka 88x31

Web spadá pod licenci!

Licence Creative Commons
Listy snů, jejímž autorem je Anděla L. Heřmánková, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora 3.0 Česko .

%d bloggers like this: