Láska je láska, já jsem já

Když jsem publikovala článek Romeo a Julie v tolika podobách, kolik jen si je možné přát, tak jsem pod ním našla velmi zajímavý a zapeklitý komentář s otázkou, na kterou je třeba stejně zapeklitě a dlouze odpovědět. Přidala ho annapos a já jí slíbila, že se nad odpovědí zamyslím…

Annapos přesně napsala: Nebudu psát komentář na téma klasická díla, jen by mě u mladého děvčete velice zajímalo, jak dnešní velké a osudové lásky probíhají, a jestli i ty prožíváš a nebo toužíš prožít takovou velkou krásnou lásku? Jsi velice vážné děvče a na svůj, jak se domnívám mladý věk jsi moc tichá a setkávám se u tebe většinou se střední generací, proč?

Drahá Anno, odpověď na tuto otázku je skutečně velmi složitá, ale pokusím se alespoň částečně, stručně shrnout jakýsi můj názor a pohled na věc.

Jde-li o to, jak probíhají dnešní velké osudové lásky, musím říci jedno: Nijak zářně. A to jen proto, že, alespoň u nás v Česku, se rodina jako taková už nebere příliš vážně a láska už ztrácí tu pravou podstatu čistého a krásného citu, který chováme k někomu, koho máme opravdu rádi. Slovo láska je již jen otřepaným výrazem, který zná už dítě v první třídě. Ano. Už tam. Neříkám, že to je špatně, ale… dobrá dám příklad.

Před nedávnem jsem vyslechla rozhovor několika dívek. Jestli jim bylo deset, je to hodně. Začínal větou: „Tak co? Máš kluka?“ a posléze pokračoval ve stejném duchu. Jen jsem obrátila oči v sloup a dále raději příliš neposlouchala. Copak může dívka mladší než deset let mluvit o nějakém vztahu? O, sevreck! Samozřejmě, že ne. Ale vše to také souvisí, podle mne, s dnešním světem, který je rychlý a hektický a tak i dnešní mládež vyhledává „vztah“ už v raném věku a už o něm mluví jako o „lásce“. Pak má dokázat takový jedinec žít s někým po celý život, aby opravdu naplnil tu pravou podstatu rodiny? Čím více partnerů, tím více je in. Je to ohavné, ale měnit je jako ponožky není v dnešní době nic neobvyklého. A ta hrůza, když žák deváté třídy základní školy, ještě „nikoho nemá“. To je pak terčem posměchu.

Ale proč? Proč to takhle je? Nevím… jen si myslím, že je to špatně, a že by to člověk opravdu neměl přehánět a začít až tehdy, když je na vztah opravdu připravený (což ovšem někteří nejsou nikdy). Ne, to je moc pesimismu a detailů najednou. Ale, naneštěstí, já to tak vidím. Nesnáším, když se mne někdo zeptá: „Tak co ty a kluci?“ Na tohle téma mluvit zkrátka neumím. Já totiž patřím k té vymírající menšině lidí, kteří ještě neprožili žádný vztah, protože jsou přesvědčeni, že je lepší počkat. A to já rozhodně jsem. Často říkám: „Až to přijde, přijde. Ale nevyhledávám to.“

Tady je vlastně odpověď na to, jestli prožívám já nějakou osudovou lásku. I když ve své podstatě ani není. Může se to tak zdát… avšak to, o čem bych se teď mohla rozmluvit na několik dlouhých odstavců, je až příliš hluboké a osobní. Proto se, Anno, omlouvám, ale přesnou odpověď na tuto tvoji otázku, si nechám pro sebe, jestli to nevadí. Jen poznamenám, že osudová láska je krásná. Já jsem zastáncem právě ono čistého a silného citu, který naplňuje člověka štěstím. Ale myslím, že k tomu všemu také patří jakési odříkání, smutek a překážky. Bez nich to totiž není to pravé. Právě proto je příběh Romea a Julie tak překrásný a inspirující…

Jsi velice vážné děvče a na svůj, jak se domnívám mladý věk jsi moc tichá a setkávám se u tebe většinou se střední generací, proč?

Vážné děvče? Na svůj věk jsem tichá? Proč většinou starší generace? Ano, jsem možná vážná a tichá, ale to je jen jedno mé já. Vpravdě to ani tak není. Může se to zdát, protože opravdu nejsem typickým zástupcem dnešní mládeže. Nemluvím o klucích, neřehtám se na celé kolo každé hlouposti, neběhám venku s kamarády a netropím s nimi vylomeniny, nenadávám na školu, poslouchám operu,  miluji divadlo a vůbec uvažuji „divně“, jak by mnozí řekli. Ale otázka tedy opravdu zní, proč?

Je na to těžké odpovědět. Mohla bych se z toho vykroutit tak, že bych řekla, že to mám v genech (což je možná také z části pravda), ale tak tomu není. Všechno tohle je totiž dáno mými zážitky z dětství. Rodinná atmosféra se po mém narození začala hroutit. Věčné hádky rodičů ve mne rozhodně zanechaly znatelné stopy. Bylo to v osmi letech, když nás můj otec opustil. Možná to bylo dobře, protože teprve tehdy jsme s maminkou našly svůj klid. Ale to není jen to. Mluvila jsem tu už jednou o tom, že mám celiakii, avšak to jen jen jedna z věcí, kvůli které jsem jako malé dítě, kterému nebylo více než tři roky, lítala neustále po doktorech, což vlastně lítám dodnes. Je to jen jedna z těch tří a dokonce ta nejméně závažná. Celé toto „nemocové trio“ mne budou provázet celý život, protože jsou to nemoci nevyléčitelné a jen díky ohromné snaze mých úžasných doktorů se je podařilo, snad, opravdu dosti nerada bych to teď zakřikla, stabilizovat a dostat pod kontrolu.

Nebudu je jmenovat, ale užila jsem si díky nim mnohé, a vlastně to, že se mohu opravdu plně věnovat tomu, čemu se věnuji, je ohromný, neuvěřitelný zázrak. Ano, to kvůli tomu věřím v Boha, a děkuji mu, že to dopadlo tak, jak to dopadlo, protože to nevidím nijak jinak, než někdo vyšší nade mnou držel, a dosud drží, ochrannou ruku. Ale tohle vše nikdo neví, protože o tom nemluvím a mluvit ani přímo nehodlám. Skrývám to, protože to byla jedna etapa mého života, ze které si však přenesu Jen, a opravdu jen s velkým J!, častější návštěvy nemocnic a bezlepkovou dietu, ale mohlo toho být mnohem, mnohem více. Proto na ni chci zapomenout. Proto se věnuji tolika věcem, protože vím, že je nutné si užívat života, jelikož nikdy člověk nemůže vědět, co se mu stane v příští minutě. Nikdy. A také proto jsem jiná, než ostatní.

Tady totiž leží celý ten základ mé , ovšem pouze zdánlivé, tichosti. Mám tolik ošklivých zážitků, že už mne nějaký hloupý vtip, nebo poznámka, nemůže vyvést z míry. Uvažuji jinak, nerada to říkám, protože mi to není příjemné, ale dospěleji. Protože to, co jsem prožila, posunulo mou mysl a má přesvědčení úplně jinam. Proto se nedokážu naladit na holčičí povídání o šminkách a klucích, protože vím, že na světě jsou důležitější věci, než je tohle. Ale pozor, tohle vše, má tichost a vážnost, jsou jen jakýmsi vnějším obalem. Někteří o mně říkají, že jsem chladná. Asi to tak vypadá. Ale to je jen jedna má stránka a ještě ne ta pravá. Protože: „Můžete si 100x myslet, že jsem chladná a nevýrazná, můžete si o mně myslet vcelku cokoli, ale vězte, že to vše je jen klam. Protože mé pravé já, je jen na jednom místě. Na jevišti. A kdo mě nepoznal tam, jakoby mne neznal vůbec. A nebo lépe řečeno, zná jen moji upozaděnou schránku. A že nejsem ohnivá? Ne, tak ohnivého člověka, jako jsem já, jste ještě nepoznali! Akorát že zkrátka nehořím tak často a viditelně. Jsem totiž z Carmeniny krve!“

A když už jsem to poodhalila, tak vlastně divadlo, tanec, zpěv a psaní, jsou pro mě těmi nejúčinnějšími léky, spolu s maminkou a mým skvělým bratrem, kteří vždy stojí při mně, když je třeba. Tak. To je „stručná“ odpověď na dotaz od Annapos. Doufám, že jsem odpověděla na vše!😉

Doplněk ze dne 16.5.2013: Mnoho postojů je stejných, jen pár věcí se změnilo. Například už i já vím, co to znamená pravá láska..

Komentáře: 38 (+add yours?)

  1. Trackback: Ve společnosti plukovníka, aneb můj první “fesťák”.. « Listy snů
  2. Julie
    Mar 21, 2012 @ 23:00:22

    Milá Ash, nejdřív bych Ti chtěla moc poděkovat za komentář, co jsi u mě nechala. A pak celkově za tenhle článek – a i další. Podle toho, co jsem zatím od Tebe četla, musíš být člověk, jakých se moc nevidí – a o to příjemnější je na někoho takového narazit. Myslím, že lásku jako v Romeovi a Julii jednou najdeš – protože ji najde ten, kdo je schopen něco podobného prožít – a troufám si tvrdit, že právě to o Tobě platí. Ostatně, celkově vzato se domnívám, že v životě není ani tak důležité, kolik dobrého Tě potká, ale jak moc si z toho dokážeš vzít. Ale vím, že Ti neříkám nic nového. Musíš být mimořásně silný a upřímný člověk.
    Každopádně ta úvodní historka s desetiletými slečnami mě dostala – ale vlastně mě to nepřekvapuje, svého času jsem náhodou narazila na třináctku, která se div nevěšela kvůli faktu, že byla ještě pannou. Připadala jsem si vedle ní poněkud divně, protože mi bylo o pět let víc – a nedá se říct, že bych ji co se zkušeností týče překonala.
    Jak jsi sama napsala – tolik lidí mluví o lásce – a vlastně neví, o čem to mluví… Ale navzdory faktu, jak moc je dnes slovo „láska“ zprofanované, pořád věřím, že si tu skutečnou nevymysleli básníci, jak se mi mnozí snaží nemluvit, ale že opravdu existuje. Existuje a pokud ji člověk potká, je to na celý život, bez ohledu na to, jestli vztah vydrží – nebo jestli vůbec začne. Protože pokud někoho skutečně milujeme, kousíček z něj si už navždycky poneseme v sobě.

    Odpovědět

    • Le fille Ash
      Mar 21, 2012 @ 23:13:45

      To je moc krásných slov najednou. Ale děkuji… a jsem nesmírně ráda, že se mnou souhlasíš! Opravdu už teď je to slovo láska bráno zcela jinak. Ale rozhodně si nemyslím, že by ho vymysleli jen básníci. To v žádném případě… A pokud se jedná o mne a moji lásku, uvidíme. To je ještě budoucnost, ale kdo ví…😉

      Odpovědět

  3. Tereza
    Jan 27, 2012 @ 20:02:57

    Opravdu rozsáhlá odpověď, a četla se moc hezky. Musím říct, že jsi opravdu talentovaná, Ash.
    Obdivuju tvůj přístup. Já jsem zase trochu jinak „jiná“ (nebo se tak už delší dobu vnímám a právě kvůli svému okolí) a trvalo mi dlouho, než jsem si uvědomila, že nebudu ta „debilní uřehtaná puberťačka“. Obdivuju to, že ses naučila žít s celiakií a takhle to všechno zvládáš.
    A teď trochu mimo článek. Možná, že si na mě ještě vzpomeneš, loni jsme spolu byly ve třídě na nauku a už docela dlouho jsem o tobě nic neslyšela, takže tímhle tě chci taky pozdravit a popřát ti hodně úspěchů ve všech oborech, kterými se zabýváš.🙂

    Odpovědět

  4. (Ta)jemná kakaová
    Jan 21, 2012 @ 20:43:29

    Páni, to je nádherně napsaná odpověď. Vidím, že toho spolu máme hodně společného, hlavně skrze názory na lásku, i když.. Nevím, zda bych to měla rozebírat v komentáři, ačkoli je ona situace celkem osobní a lehce se za ni stydím.. Však na blogu jsem o šlamastice něco psala.
    Ano, nadarmo řešiti lásku brzy. Přijde, nečekaně a stane se osudnou. Příběh Romea a Julie představuje ideál opětovaného citu. Shakespeara obdivuji! Smekám nad jeho uměním a Tvou upřímností!🙂

    Odpovědět

    • Le fille Ash
      Jan 25, 2012 @ 17:13:00

      Nemusíš😉 Jsem ale ráda, že máme něco společného! Ani nevíš, jak to potěší😉 (jen doufám, že tím společným není nic z toho nepříjemného….). A ano, Shakespeare je úžasný!

      Odpovědět

  5. Ježurka
    Jan 21, 2012 @ 17:08:08

    Já ti chci v první řadě poděkovat za to, že jsi se (určitě náhodou) zatoulala na můj blog se svým komentářem. Já většinu jdu na oplátku taky kouknout k té návštěvě a tady tedy koukám. Jak je možné, že jsem tě ještě nepotkala? Takové krásné a chytré a rozumné psaní, zatím jsem se nedostala k tomu, abych se podívala na tvůj profil, jestli tady vůbec je, ale stačilo mi si přečíst tvoji odpověď na Aniččin komentář. S Aničkou jsme přítelkyně na blogu už déle, jinak to máme k sobě přes kopec a tebe jsem minula. Moc ti fandím.
    Jen chci ještě podotknout, že moje nejstarší vnučka, které bude příští měsíc 24 let taky stále říká, že ještě toho pravého nepotkala a zatím není žádný ani na obzoru, studuje a ještě dlouho chce a tak s nikým zatím nechodila.
    Na druhou stranu můj nejmladší vnuk, kterému bude v dubnu teprve 15 let, tak ten už je minimálně 3 – 4 měsíce tak zamilovaný, že já i dcera koukáme jak blázni. A to doslova.
    No, to jsem se tady vypovídala, co? Ale přijdu zas a přeji ti krásné dny a vůbec.

    Odpovědět

    • Le fille Ash
      Jan 21, 2012 @ 19:09:51

      Jak se to vezme😉 Ale nemáš za co, já ráda přišla k někomu novému. Je pravda, že jsme se tak trochu míjely, i když obě navštěvuje blog Anny… ale nakonec jsme se přece „srazily“😉
      Děkuji ty za komentář a budu se těšit na další blogové návštěvy!😉

      Odpovědět

  6. Vendy
    Jan 17, 2012 @ 23:01:57

    Napsalas to moc krásně. A i když to bylo určeno hlavně pro Aničku, jsem ráda, že o tobě o něco více vím.
    A vůbec si nemyslím, že jsi chladná, jen asi neumíš nebo nechceš dávat najevo přílišné emoce. Ale tvůj blog a tvé zájmy a povídky, které píšeš a akce, které podnikáš, svědčí o tom, že jsi velmi živé děvče (řečnický obrat, žádná narážka na věk), které má spoustu zájmů a dokázalo vykročit i mimo svůj okruh (co třeba soutěže, které pořádáš, nebo tvá aktivita v Numero one, žejo, to chce taky spoustu práce, která je vlastně dobrovolná.)
    Strašně moc ti fandím, protože vybírat si dnes kluka a nechodit bezhlavě se všemi najednou (když to přeženu), to chce taky kus odvahy. A držím ti palce, abys potkala toho správňáckého kluka, který bude sympatický, bude mít smysl pro humor, bude pohodář, ale ne flegmatik a nebude chorobný žárlivec… .-) A aby ti s ním bylo dobře.
    Zatím je dobré, že máš prima rodinu.
    A prima kluk ti může vstoupit do cesty… kdo ví? Třeba zítra. Nebo za týden… Nikdy nevíš.

    Odpovědět

    • Le fille Ash
      Jan 17, 2012 @ 23:15:31

      Děkuji za krásný komentář, Vendy. S těmi emocemi máš pravdu, ne že bych je neuměla dát najevo, ale spíše nechci. Rodinu mám úžasnou, ano. Když tedy pominu jisté, v článku zmíněné, členy a s klukem, no, věřím, že jednoho krásného dne mi někdo zkrátka vstoupí do cesty😉

      Odpovědět

  7. Daniela
    Jan 16, 2012 @ 20:26:37

    Naozaj krásne si o sebe napísala. To, čo si prežila, spôsobilo, že si oveľa skôr dospela. Ale ani to ešte nemusí byť vždy príčinou, že si sa stala takou rozvážnou aká si. Mnohí ľudia nie sú takí zrelí ani v päťdesiatke. Želám ti, aby si nejakého Rómea aj ty raz stretla. Natrafíš na neho oveľa ťažšie, ako tie holky, ktorých prvoradým a veľakrát aj jediným záujmom sú šminky a móda.

    Odpovědět

  8. annapos
    Jan 16, 2012 @ 19:53:27

    Je večer, milá Ash, zde je to teplo citu krásného,
    a není to jen láska velká, co hřeje staré kosti mé,
    Jsou to i věty, věty přátelské, co čtu tu, je jich dosti,
    co hřejí teple, staré kosti, a o lásce se mluví zde,
    Jak mile je tu nádherně, a já si hřeji, kosti své.

    A není jenom Platon v světě, co přesvědčit chce o té větě,
    že láska v každém věku kvete, má květy krásně bolavé,
    má trny lásky krvavé, a přesto chceme, dnes a znova,
    slýchat ta krásná bolná slova, já miluji tě a ty mne,
    Jsou víra, naděje a láska, ty atributy co jim věříme.

    Odpovědět

  9. Monica Otmili
    Jan 15, 2012 @ 20:05:39

    Teda, krásně rozvedená odpověď na komentář.
    Střídání partnerů (nebo spíš jen kluků se to dá nazvat) mám pořád kolem sebe, spolužáci, kamarádi… Myslím, že tak skoupí na slovo bychom nemuseli být, i když v jedenácti řešit jen to jedno je blbost. Naše škola nabrala letos poprvé prvňáčky a když jsme šli na oběd, před kamarádku si sedli chlapeček s holčičkou, drželi se za ručičku a řekli jí, že se milujou.🙂
    Otázku „Co kluci?“ taktéž nemusím. Nedávno jsem zatoužila, ale pak se řádně zamyslela došlo mi, že na to vůbec nejsem připravená a „vztah“ na dva týdny, ne děkuju. jak píšeš, budeme chytřejší až.🙂

    Odpovědět

  10. Ludmillas
    Jan 15, 2012 @ 13:27:46

    Peknú otázočku dala annapos, a tiež som sa nad ňou zamyslela. Ja síce vzťah mám, človek sa už len v ňom má snažiť o to, aby nie len jemu samotnému bolo dobre, ale aj ten druhý sa pri ňom cítil tak, že by nadobudol pocit toho, že s tým druhým dokáže a bude vedieť a chce žiť😀

    Odpovědět

  11. Miri
    Jan 14, 2012 @ 17:30:55

    Na lásku mám naprosto stejný pohled jako ty a v celém tom článku tak trochu vidím sama sebe. I když o mně řekne že jsem tichá a chladná málokdo a dětství jsem měla šťastné. Možná i proto mám na lásku názor takový jaký mám.
    Jediné co mi šlo proti srsti bylo, že odsuzuješ děti mladší deseti let jako tvory, kteří nedokážou uvažovat o lásce. Je to jen drobnost, kterou jsem si možná přehnaně vyložila, ale já si myslím, že i tato věková skupina má svoji lásku a že zrovna ta láska je dobrý základ pro hezký vztah, protože je stydlivá. Myslím si, že berou lásku mnohem vážněji než mnozí teenageři. Asi nemůžou prožívat nějaký pevný vztah, ale tahle jejich „láska“ mě vždycky zahřeje u srdce i když nejsem o moc starší než oni.

    Odpovědět

  12. Janinka
    Jan 14, 2012 @ 10:47:56

    Hezké poodhalení🙂. I já patřím k té střední generaci, co ti leze na blog😀.
    Také nás opustil táta, když mi bylo osm, jen bych řekla, že se nám neulevilo, díky tomu jsme opravdu živořili. Ale na druhou stranu nám to hodně pomohlo vážit si maličkostí. Taky jsem čekala na svojí osudovou lásku a nikam nespěchala. Našla jsem jí ve svých devatenácti a za jeden provaz táhneme už čtrnáctý rok🙂.

    Odpovědět

    • Le fille Ash
      Jan 14, 2012 @ 16:22:31

      Ano… to je to správné, díky tomu, co se nám v životě stane, si začít váži maličkostí…
      A jinak, je vidět, že se opravdu to čekání vyplatí.🙂 Vždyť přeci: „Trpělivost růže přináší,“ no ne?

      Odpovědět

  13. Jarka
    Jan 14, 2012 @ 09:47:31

    Nemyslím si, že seš tak úplně vážná, stačí si vzpomenout na vaše společné psaní bissaziosy se Sněhurkou, nad těmi šílenostmi mi zůstává vždycky rozum stát, takže vím, že dokážeš být taky rošťanda, jako každá jiná holka.😀 Určitě ti dává zabrat tvé zdravotní omezení, možná to tě přivedlo k tomu, že se díváš na svět trochu jinýma očima a víc si vážíš života samotného. Tvoje koníčky jsou obdivuhodné a nepochybuji o tom, že tě ta láska čeká a že ten tvůj vyvolený už někde chodí po světě. Seš obdivuhodné děvče a zůstaň taková jaká seš, je to pro tebe přirozené, tlačit se do něčeho jiného by byla jen póza a ztráta času.😉

    Odpovědět

    • Le fille Ash
      Jan 14, 2012 @ 16:24:33

      Nemoci dokáží člověka ovlivnit neuvěřitelným způsobem. To bezpochyby. A s tou láskou… nu, to je ještě někde ve hvězdách, ale také věřím, že už to tam jistě někde opravdu je!😉
      Děkuji, Jarko!

      Odpovědět

  14. Vivienne
    Jan 14, 2012 @ 09:47:26

    díky za tento „článek“

    Odpovědět

  15. Lúthien
    Jan 13, 2012 @ 22:12:03

    Co se týče lásky, naprosto s tebou souhlasím. Mám to podobně, je mi už dost let, ale vztah jsem ještě nezažila, jednak kvůli tomu, že jsme věřící a na nějaké nezávazné chození nehraju a protože si myslím, že ještě nepřišel správný čas a taky jsem se nesetkala s tím pravým. Byly chvíle, kdy mě to trápilo, ale teď se cítím naprosto spokojeně a nedělám si hlavu z toho, jestli jednou nějaký vztah budu mít nebo ne. Moji rodiče se rozvedli, když mi bylo devět, za rok potom se mamka znovu vdala a nevlastní táta mi dělal ze života peklo. Dneska už je to mnohem lepší, i když ne pořád úplně dobré.

    Odpovědět

  16. Witch
    Jan 13, 2012 @ 20:28:38

    Moje milá, svým článkem leccos z toho, jaká jste, popíráte. Bez vroucího srdce například byste nemohla tvořit – cokoliv – tak, jak to dokážete. Pokud k Vám přichází někdo starší . nejspíš proto, že píšete velmi dobře. Ostatně, nejste jediná, kam nakukuji a někdy se ozvu – blogují často dost mladí lidé, takže logicky zvědavci chodí dost často k mladým😉
    No a osudové lásky… Nemůžete nikdy vědět, která láska je více či méně osudová. Každá se do Vás zapíše. Myslím, že otázka nebyla položena dobře.
    Láska je totiž celý proces, od zalíbení, zamilovanosti, přes poznávání shod a doplňování se – až po další etapy soužití a upevňování pout. Přiznám Vám, že jsem se kdysi, také jako tišší a vážné mládě, upřímně děsila v knihách vět typu „nemusel/a pokračovat, přesně věděl/a, co si myslí a souhlasil/a s tím“ nebo „rozuměli si beze slov“. Naprosto jsem netušila, jak se to dělá. S holkami jsme toho opravdu moc nenamlčely. Výsledkem osudové lásky je, že to už pár let vím😉
    A protože můj manžel nebyl prvním mužem, který způsobil nějaké vznášení a plápolání, mohu odpřísáhnout, že svým způsobem bylo osudové každé moje zamilování.😀

    Odpovědět

    • Le fille Ash
      Jan 14, 2012 @ 16:33:03

      Napsala jste to krásně a máte pravdu… každá láska se do člověka zapíše, ale i tak, ta osudová je zkrátka jen jedna😉

      Odpovědět

      • Witch
        Jan 14, 2012 @ 20:28:36

        Nojo, ale co znamená „osudová“? Spíš bych řekla největší, nejdelší, prostě nějaké nej. Nepřipadá Vám divné, že by měla být osudovou některá jen proto, že vydržela dlouho? Co když mou osudovou byla ta láska platonická, která mne držela přes sedm let od čtrnácti, přetrhla se jen proto, že jsme žili v různých městech, založili si potom rodiny – a on před mnoha lety zemřel?! Třeba bychom se jednou, třeba až na stará kolena sešli – a potom by mohla být tou osudovou tahle, bez ohledu na desítky let štěstí s jiným? Co když takových osudových propouštíme mezi prsty – nebo jsme tlačeni osudem- ne jednu, ale několik? Slovo osudová mi zavání příliš sladkou romantikou a pozlátkovým leskem. A navíc, pokud by ji jako osudovou zhodnotil kdosi jiný, než já, snadno by se mohl zmýlit. Bůh suď, kolikrát pomýleně ocháme nad něčí osudovou láskou – a byla to jen osudová žena, osudový muž, životní partner/ka…😉

        Odpovědět

  17. malé srdce
    Jan 13, 2012 @ 19:50:30

    Já… čtu Tvůj článek a pláču… Dojala mě upřímnost s jakou je ten článek napsán. A snad za to může i kombinace tichého osamělého večera, zapálené svíčky a nádherné romantické hudby. Ó Láska, velké téma pro básníky života! Já jsem měl jen jediný krátký vztah, ale tam nebyla ta Láska, kterou jsem hledal, kterou jsem vždycky hledal. Tam byla jen zvířecí smyslnost a nic víc. A ta smyslnost ve mně kdysi málem zabila mého nesmrtelného Ducha. A jak může zemřít ono nesmrtelné v člověku? Tím, že odumře Milosti Boží! Ale zažil jsem i Lásku, o které jsem vnitřně věděl, že je to má blíženecká láska, ale i když se naše cesty na nepatrný okamžik setkaly, zase se rozešly a jen Bůh ví, proč tomu tak chtěl a nyní sedím ve svém žlutém pokojíku sám a je ve mně tolik lásky až mám někdy pocit, že mi shoří samotné srdce a já si kolikrát říkám – co si jen mám s tou láskou počít? A ta nenaplněná láska ve mně je mohutnou vnitřní silou, která má v sobě potenciál pohnout nebetyčnými horami. A to Světlo, které mi ve vlnách srdce tryská z mého malého srdce je oceánem i oblohou modrou, i rosou, také slzou a vůbec vším… A proto už dávno má samota není samotou, ale nekonečným Vesmírem ve mně.

    A tichost Tvé duše? Vždyť to je hlas Boží v Tobě a je to také hlas Moudrosti, kterým promlouváš. To jen příliš světští lidé neznají ještě tento hlas a proto Ti nemohou porozumět, tak jako nerozumí mně. Ano před lety mě to bolelo velmi. Bolelo mě, že mi lidé nerozuměli a já jsem jim přesto chtěl tolik říct, ale mým hlasem bylo jen ticho mlčení a to byl jazyk, kterému málokdo rozuměl a vlastně dodneška mi málokdo rozumí.

    Píšeš, že lidé o Tebe říkají, že jsi chladná. Kolikrát jsem jen právě toto slyšel na moji adresu! Byl jsem pro ně až příliš chladným, bez citů… A přitom v opuštěné noci jsem proléval ve svém srdci tisíce tisíců kapiček slz.

    Takže i teď bulím na Tvým článkem, protože jsem se v něm tak trochu shlédl jako v zrcadle.

    Slečno Le Fille Ash, jelikož rozumíš baletu a tanci, chci Ti dát odkaz na jeden z nejkrásnějších a nejopravdovějších tanců, které jsem kdy viděl – Ale připrav si kapesníčky:-) Snad proto je v tom tanci taková opravdovost života, neboť tanečníkovi chybí noha a tanečnici chybí zase ruka a kdyby ve svém životě nic neučinili, tento jediný tanec jim přinese spasení.

    ODKAZ:

    Odpovědět

    • Le fille Ash
      Jan 14, 2012 @ 16:38:22

      Děkuji ti za tvá krásná slova, malé srdce… život je někdy opravdu velmi složitý a naučit se nějak fungovat v dnešním světě, je jedním z nejtěžších úkolů.
      Jinak toto neuvěřitelné video jsem již jednou viděla. Znám ho a obdivuji.

      Odpovědět

  18. Sušenka
    Jan 13, 2012 @ 16:55:04

    🙂😉 za Chvíli na blogu bude další článek …😀 tentorkát skáču k výšinám😀 (v článku bude důvod! :D)

    Odpovědět

I ty se můžeš podělit o své pocity z článku;

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

Jsme k nalezení v…

Podporuji

ikonka 88x31

Web spadá pod licenci!

Licence Creative Commons
Listy snů, jejímž autorem je Anděla L. Heřmánková, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora 3.0 Česko .

%d bloggers like this: