Spor protikladů

A pokračujme tak trochu v mé literární tvorbě. Na skladě je připraven další dragol, ale nyní vyrukuji s něčím trochu jiným. A to doslova. Spor protikladů je totiž jednoaktovou povídku, které se u mne nenajdou tak často a ještě ke všemu téma, která taky není tak časté. Blíží se to trochu fantasy, to ano, ale zase ne příliš. Je to možná spíše jakási forma alegorie, nebo něčeho podobného. A nebo ne. Berte to zkrátka jako úvahu skrytou v povídce… a nebo ještě jinak. Tohle nechám na vás😉 Přeji příjemné čtení!

Je příjemné, když si dva dobří přátelé sednou k šálku voňavého černého čaje a společně dlouze a zapáleně pohovoří o strastech a radostech všedního života. Avšak není už tolik milé, když si k podobnému čaji sednou dva, kteří se zrovna moc v lásce nemají.

Jednoho dne se takto sešly i Stejnost a Rozdílnost. Dvě sestry, tolik si podobné, a přeci úplně jiné.

Nohu přes nohu a v ruce za s citem vytvarované ouško držely obyčejný, ale přeci tak krásný, šálek.  Nasávaly vůni, která se z něj linula, a která by málem zaplnila celou místnost, kdyby neodolala pokušení a neutekla otevřeným oknem ven.

Bylo ticho. Obě sestry moc dobře věděly, že jakmile by promluvily, dopadlo by to špatně. Pohádaly by se a následně zase ve zlém rozešly. Jako vždy. To ale tentokrát nechtěly.

Hleděly si upřeně do očí, jejich přísná tvář se ani trochu nepohnula. Nejraději by se ani nesešly, kdyby tomu tak nechtěla jejich paní, Povaha. To ona se je neustále snažila udobřit, a to i přesto, že věděla, že je to zhola nemožné.

Měly tedy v plánu nepromluvit ani slovo, vypít čaj a sezení ukončit. Kdyby ale ticho nebylo tolik skličující!

„Ten čaj je dobrý,“ pronesla Stejnost. To ticho už zkrátka nemohla snést. Ostře ji bodalo a znervózňovalo natolik, že ho musela nějak narušit.

„Pravda. Pravdaže,“ odvětila Rozdílnost. Uhnula pohledem a pomalu se napila. Hned vzápětí se jí ale v očích objevil mírně rozčílený výraz. Pohlédla na sestru.

„Nemám ráda ticho, promiň,“ omlouvala se Stejnost. Začala si nervózně pohrávat s šálkem a nepřítomně pozorovat jeho zářivě zlatý okraj.

„Ticho léčí. Ticho a klid. Proto jsem raději sama,“

„Ale nemusíš. Být ve společnosti je přeci tak příjemné, no ne? Můžeš mluvit s ostatními o mnoha věcech a zažít s nimi mnoho zábavy,“

„Většinou s nikým nenajdu společnou řeč,“

„Nesmysl! Vždyť je tolik věcí, o kterých se dá mluvit!“

„A také mnoho věcí, o kterých je lepší pomlčet,“ oponovala klidně Rozdílnost. Znovu nasála nosem nezaměnitelnou osvěžující vůni čaje.

„Pomlčet?“

„Jakmile bych o nich promluvila, změnila bych se v černou labuť, a ty bílé kolem mě by mě okamžitě vyštípaly,“

„Copak ty tedy vůbec s nikým nemluvíš?“

„Mluvím jen, když dostanu otázku. To už je zvyk. Jinak jsem raději stranou. Ale když se přece s někým z lidí zapovídám a on mne poslouchá a naslouchá mi, pak má ještě větší trápení, než já. Tady mne alespoň někdo chápe. Ale tam dole…“ zavrtěla smutně hlavou.

„Tak přeci nemluv o tom, co by mohlo přivodit takové neštěstí. To když já si s někým povídám, je mi potom vděčný. Díky mne má mnoho přátel,“ Stejnost si smočila ukazováček a olízla kapky tmavě-hnědého moku, které na něm ulpěly. Potom rázně odstrčila šálek pryč.

„Víš, drahá, možná bys měla změnit téma, když s někým mluvíš. Hovořit o něčem jiném, obyčejnějším. Vezmi si příklad ze mě!“

Rozdílnost prudce zvedla hlavu od svého šálku. Zalapala po dechu.

„Byla bych raději navždy mlčela, než si vzala příklad z tebe,“ pronesla potom, „Víš ty vůbec, jak by to dopadlo? Jaká by potom byla naší vinou Země?“

„Prosím tě! Byla by přesně taková, jaká by měla být. Všichni by měli o čem mluvit. Měli by společné téma,“ neuvěřitelně se ji v tu chvíli rozzářily oči, „ano, společné téma. Pojďme a vymysleme nějaké! Vždyť to nemůže být tak těžké. Obě pak můžeme mluvit o jedné věci a ti, s kterými potom budeme hovořit, budou také mít společné téma k hovoru. Brzy takto promluvíme se všemi lidmi! Všichni pak budou moci mluvit o stejné věci. No, není to krásná představa?“

„Ach, jak jsi naivní a slepá!“ odsekla Rozdílnost. Hned se ale znovu uklidnila. Prohrábla si své dlouhé světlé vlasy a vzdechla.

Stejnost se na ni zahleděla. Do očí jí vstoupila zlost a vztek. Lehce bouchla pěstí do stolu.

„Tak slepá? Jak to myslíš? Domnívám se totiž, že někdo jiný tu nechápe vážnost situace. Lidé jsou rozskupinkovaní, a to jen proto, že nemají o čem mluvit! Někteří jedinci jsou odstrčení do kouta jen z jednoho hloupého důvodu, každý má jiné zájmy, jiné myšlenky, jiná přesvědčení, jiná témata… copak nevidíš, co jsi provedla? Vždyť s těmi všemi jsi promlouvala ty!“

„Ach. Dobře, přiznávám se, chceš-li, to já jsem jim kladla na srdce tyhle, jak říkáš, bláznivé myšlenky. Ale pověz mi teď ty. Což nechápeš, že kdyby všichni lidé měli stejné zájmy, kdyby všichni byli stejní, že by to bylo ještě horší? Jak by si pak navzájem radili a pomáhali? Jak by řešili nějaké úkoly, o které by se nikdo nezajímal?“

Stejnost odložila konečně šálek na stůl. Stále z něj ale nespustila oči. Zamyslela se.

„Dobře. Ale stejně. Kdyby nebyl nikdo jiný, zmizely by pomluvy, protože by přeci nebylo co pomlouvat. Nikdo by se nelišil. A díky tomu by už bylo na Zemi příjemnější žít. Proč tohle lidem nedopřát?“

„Neslyšíš, co říkáš za hlouposti? Kdyby byli všichni stejní!“ Rozdílnost se prudce postavila a odsunula židli tak prudce, že ji málem shodila.

„Kdyby byli všichni stejní,“ zopakovala a klesla zpět na místo. Hlavu si ladně podepřela svou chladnou, bílou rukou, „To je ale na lidech to krásné, to důležité, že nejsou stejní. Je přeci nesmírně potřebné, abych si vždy vytáhla někoho z davu a mluvila s ním o něčem zcela jiném, než ty. A pokud jde o pomluvy, pak ti jistě nemusím připomínat, že lidé si vždy najdou něco, co je možné pomluvit a kvůli čemu by mohli rozpoutat rozepři.“

„To není pravda!“ Stejnost teď už byla nepříčetná. Její mělký pohárek netrpělivosti teď už zcela přetekl. Znovu bouchla pěstí do stolu. Tentokrát tak, že její hrníček s čajem až nadskočil a jedna kapka jeho obsahu přistála na stolku.

„Pravdu nezapřeš,“ řekla Rozdílnost. Očima při tom chladně pozorovala kapku dopadající na stůl.

„Hah, nu dobrá! Promiň. Odcházím. Děkuji za čaj, byl dobrý, ale chtělo by to více cukru, byl mírně nahořklý!“

Stejnost strčila do stolu a naštvaně odhodila židli kus stranou. Potom vyletěla z místnosti jako blesk.

Rozdílnost tu zůstala sama. Pomalu dopila svůj čaj a odložila šálek na malý talířek.

Uvelebila ve svém měkkém křesle a přemýšlela. Myšlenky se jí v hlavě honily jako rybky ve vodě a pořád ji popichovaly a otravovaly. Ona však upřela svůj zrak někam do daleka, do věčného jara tam venku, a úplně si jich přestala všímat.

„A takhle to dopadne vždycky,“ poznamenala jen tiše, „pohádáme se a já zase zůstanu sama,“

Zaposlouchala se. Konečně zase slyšela to známé ticho, které se usadilo všude kolem ní. Nic víc, nic méně. Tenhle její věrný přítel ji zkrátka nikdy nezklamal. Přivřela oči.

„Ale ne že by mi to nějak vadilo,“ řekla nakonec a suše se usmála.

Komentáře: 11 (+add yours?)

  1. Trackback: Listovníček druhý « Listy snů,
  2. Miri
    Jan 15, 2012 @ 11:10:34

    Opravdu hezké, myslím, že jsi to uvedla skvěle. Taková úvaha ukrytá v povídce.

    Odpovědět

  3. Vivienne
    Jan 14, 2012 @ 09:40:10

    To se ti vážně povedlo. Asi nikdy by mě nic takového nenapadlo. Jsou potřebné obě, Stejnost i Rozdílnost.🙂

    Odpovědět

  4. Jarka
    Jan 12, 2012 @ 08:59:36

    Každý člověk je vyjímečný, je to neopakující se originál. Naštěstí nikdo není úplně stejný, ale taky není nikdo úplně rozdílný. Když chceme tak si ve své rozdílnosti, ta společná témata vždycky najdeme.😉

    Odpovědět

  5. Lucerna
    Jan 11, 2012 @ 20:14:13

    Pekne napisane a dobry napad. Rozdielnost je potrebna, ale vie byt aj na nic, tvoria sa potom skupinky a ked su skupinky je aj boj🙂

    Odpovědět

  6. Naďa
    Jan 11, 2012 @ 19:28:47

    Píšeš moc hezky, Andělko, nejsem profik, ale řekla bych, že jsi talent.

    Odpovědět

I ty se můžeš podělit o své pocity z článku;

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

Jsme k nalezení v…

Podporuji

ikonka 88x31

Web spadá pod licenci!

Licence Creative Commons
Listy snů, jejímž autorem je Anděla L. Heřmánková, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora 3.0 Česko .

%d bloggers like this: