Switch off 1/3

Switch off. Povídka o tom, kam až může dojít vývoj techniky (z mého pohledu).

Anotace: Přátelé Melen a Rew mají důležité poslání. Píše se rok 2112 a celá Země se dočkala ohromného technického pokroku. Přátelé mají na starosti prazvláštní přístroj nesoucí název Mozek, který vlastně řídí chod celého světa. Avšak velice nekalým způsobem. S tím se teď už nedá nic dělat Mozek je ale velice křehká a lehce zničitelná záležitost! Stačí jen trochu více energie ze Slunce a už je vše špatně! Mozek se porouchá a způsobí katastrofu ohromných rozměrů! To se ale stalo! Vše je špatně… je vlastně vůbec možné dát to do pořádku?

DALŠÍ POKRAČOVÁNÍ: Druhý díl, Třetí díl 

***

„Musíme se tam nějak dostat! Co jiného nám zbývá?!“ vykřikl vysoký muž v šedých kalhotách a stříbrném saténovém sáčku. Krčil se vedle dvou poloprázdných popelnic. Byl strašně nervózní. Nevydržel sedět chvíli v klidu. Prudce dýchal a pořád se otáčel a potají sledoval dění venku. To, co viděl, bylo více než znepokojující.

Rozbouřený dav byl v jednom ohni. Vůbec si nebral žádné servítky. Rozbíjel všechno, co mu přišlo pod ruku. Na zemi se válela spousta neřezavých střepů, dveří od aut, kusů oblečení a dalších všemožných věcí. Sem tam také kapka krve. Každou chvíli byly slyšet nové nadávky a výkřiky.

„Přes ně se tam nedostaneme! Vždyť se podívej. Určitě by se nám něco stalo!“

Podotkl druhý, trochu menší a podsaditější, muž, na hlavě s ležérně nasazeným zmačkaným kloboukem, který skrýval jeho pěstěnou pleš.

„Nedá se nic dělat. Něco musíme vymyslet. Mozek je jediné východisko, a pokud se k němu nedostaneme a neopravíme ho, tak tohle blouznění nikdy neskončí.“

Oba muži se ve stejný čas otřásli nechutí. Jen pouhé pomyšlení na boj venku jim nahánělo hrůzu, a teď by měli jít přímo skrz něj?
Náhlá rána rozehnala jejich myšlenky. Trhli sebou. To před ně přilétl další kus něčeho kovového. Zřejmě kapota auta. S nadějí lepšího ukrytí se ještě více skrčili a přitiskli k popelnicím. Srdce jim létalo sem a tam a jejich mozkové závity pracovaly na plné obrátky. Musí přece něco vymyslet!
Zase další rána. Jeden z těch lidí venku se zřejmě připletl do nějaké více vyhrocené rvačky, zapotácel se a spadl. Hlavou uhodil přímo do jedné z popelnic. Naneštěstí byl ale stále při vědomí, a když zavadil očima o oba schované muže, prudce se zvedl a vykřikl: „Tady! Tady jsou! Našel jsem je! Zabte…“
To ale byla jeho poslední slova. Více už nestačil říci. Velká kovová tyč mu ladně sjela po hlavě. Klesl.

„Máme problém,“ šeptl muž v saku. Druhý jen souhlasně kývl. Oči měl plné strachu a beznaděje.

I když se to nemuselo zdát, náhlý pád neznámého měl bohužel neblahé následky. Venku začal ještě větší řev a neklid. Dav se nyní soustředil pouze na zprávu, kterou právě dostal, a pomalu se přibližoval k popelnicím.
Ani jeden z mužů nevěděl, co dělat. Byli v koncích. Neviděli žádné východisko.
Čas se neúprosně krátil a oni přemýšleli, jak se nejrychleji dostat pryč. Štěstí jim ale nepřálo. Na nic nepřišli.

„Chce to nějaký plán! Ale honem!“

O 2 HODINY DŘÍVE:

Zlatavé paprsky krásně hřejícího slunce přidávaly šedému městu alespoň trochu optimistický nádech. Jemný voňavý větřík hladil stromy a vysoké majestátní budovy. Sem tam také přelétl nízko nad silnicí a trochu ji zametl. Rozvířil vždy malý obláček prachu. Opravdu jen malý, protože v této době ho již nebylo mnoho.
Auta, elektrárny, továrny a další podobná zařízení, jsou konstruovány tak, aby nevypouštěly do ovzduší tolik nečistot, jako v dávných dobách. Je rok 2110 a ti, co nevěřili, že se lidstvo ještě posune nahoru a zdokonalí techniku, jsou nyní mile překvapeni.
Dokonce ani města už nepřetékají odpadky. Upravená a hlavně čistá náměstí zdobí každé větší sídlo. Na jednom takovém náměstí seděli na nově natřené lavičce dva šarmantní pánové.
Byli zabráni do důležitého hovoru.

„Já ti to říkal, víš? To ty sis to zase nezapamatoval!“

„No, nechci se hádat, ale nic jsem od tebe neslyšel.“

„Ále, vždyť…“ zastavil se v půlce věty. Hodil očima po muži jdoucím právě po blízkém chodníku.

Ten se zastavil a nastavil své urostlé a svalnaté tělo přímo proti slunci, aby byla vidět jeho nadřazenost.

„Už jste se rozhodli? Mládenci?“ zeptal se potupně.

Jeden z mužů na lavici se už málem neudržel. Krev mu vřela v žilách a on měl chuť vylétnout a něco příchozímu provést. Chtěl se prudce zvednout, ale ruka jeho přítele ho včas zastavila a stáhla zpět na lavičku.

„Melene, ne!“

S odporem si tedy znovu sedl. Přejel třesoucí se rukou svoji pleš a pokusil se přestat vnímat. Druhý muž, který se zatím snažil udržovat v jakémsi nanicovatém klidu, rázně odpověděl.

„Ne!  Zatím ne!“

„Tak nerozhodli? Ale to je mi líto! Víte, že už nemáte tolik času.“ Pohodil svým stříbrným kvádrem. Neuvěřitelné odlesky z něj létaly kilometry daleko.

„Mám vás v hrsti a vy to moc dobře víte. Nechápu váš odpor, pánové. Je marný,“ křivě se ušklíbl po položení té, z jeho pohledu dokonalé, řečnické otázky. Mimika jeho obličeje vystřídala celou škálu nejškodolibějších a nejpohrdavějších pohledů.  Oči měl štiplavé a nepříjemné.

„Jednou mi stejně dáte to, co chci!“ dodal s neuvěřitelnou vážností.

Sejmul z hlavy vysoký klobouk, pohrdavě se uklonil a poté se odporoučel pryč.

„Had jeden! Spratek! Jak já ho nenávidím!“ křičel Melen.

„No tak, to chce klid! My něco vymyslíme. Ty kódy mu nedáme. Nikdy. Nechceme přeci, aby pomocí Mozku ovládl celou Zemi, ne?“

„Samozřejmě, že nechceme! To by mělo strašné následky!“

„To tedy, ale klid, Mozek prostě do rukou nedostane.“

„Ale co když přece?“

„Nad tím vůbec neuvažuj. Prostě nedostane!“

„Proklatý Weris,“ utrousil ještě Melen.

Opřel se o lavičku a zadíval se na slunce. Zářilo a úžasně hřálo. Mezitím se Weris ještě jednou vrátil.

„Zapomněl jsem vám říci, že pokud…“

Melen si toho ani nevšiml. Vůbec ho neslyšel. Stále jen pozoroval slunce. Zvláštní, pomyslel si. Jako by hřálo nějak více. A jako by blikalo? Opravdu. Chvilku byl svit ostřejší a pak zase zeslábl. Melen se často díval na slunce, rád ho pozoroval, ale tohohle si ještě nikdy nevšiml.
Musel dokonce odvrátit zrak. Tolik byly paprsky silné. Nevydržel se dívat ani přes své brýle, které na sluneční pozorování používal. Přišlo mu to více než divné. Přemýšlel, co by to mohlo být. Chtěl se otočit na Rewa a říci mu o tom. Otevřel ústa k otázce, ale nic neřekl. Zarazil se.
Všude bylo nesnesitelné ticho. Neslyšel zvuky aut, neslyšel zpívat ptáky. Větřík se mu neotíral o tváře. Listy na všech stromech byly v klidu. Nic se nehýbalo. Podíval se na Werise. Stál s otevřenými ústy a s pohledem upřeným na Melena. Rew seděl vedle a něco sbíral ze země. Nikdo se nehýbal. Jako by se zastavil čas. Ale s Melenem se nic nestalo, stále dýchal a pořád byl v pohybu. Proč? Blesklo mu hlavou. Pak ucítil silnou tlakovou vlnu. Málem by ho srazila z lavičky, kdyby se nedržel.  Velký proud tepla, který kolem rychlostí světla proletěl, ho krásně ohřál.
Byl zděšený. Tohle všechno je mimo jeho chápání.  Co se to stalo?
Silný sluneční svit ho oslnil, kvůli němu skoro nic neviděl.
Náhle se začal dusit. Krk se mu sevřel a on se nemohl dýchat. Cítil, že ho drží něčí ruce, ale neviděl čí. Stisk to byl hrozný. Pokusil se nějak vykroutit, ale bez úspěchu. Na levé tváři ucítil teplo. Jako by mu přes ni někdo přejížděl laserovým paprskem. Melen se zděsil. Rew má přeci jako nadpřirozenou schopnost laserový zrak. Laserový pohled. Ale to není možné! To nemůže být on!
Následoval výkřik. Ruce se uvolnily a Melen se konečně mohl nadechnout. Promnul si oči.
Když procitl, uviděl něco, co ho rozhodně neuklidnilo.
Rew a Weris leželi na zemi a prali se. Jejich jindy čisté a nažehlené oblečení bylo pomačkané a dokonce místy i potrhané.
Melen přemýšlel, jak by mohl příteli pomoci. Rozhlédl se kolem, zda by nenašel nějaký příhodný kámen, nebo nějaký kus tyče, ale nic mu do oka nepadlo. Zaklel. Když už se rozhodl, že se do boje vloží osobně, Rew uštědřil svému protivníkovi silnou ránu. Weris zůstal ležet bez hnutí na zemi.

„Skvěle! To se ti povedlo!“ zvolal radostně Melen.

Rew se na něj podíval. Měl zlý, bojovný pohled. Zvedl se a rázným krokem zamířil k lavičce.

„Co se děje, Rewi?“ nechápal Melen.

Rew k němu bez řečí došel.

„ Ty zrádče!“ procedil skrz zuby.

„Zrádče? O čem to mluvíš?“

Rew skočil po Melenově krku. Naštěstí ale nestiskl tak silně. Melen byl úplně mimo. Chtěl křičet, ptát se! Ale nemohl.
Pak se stalo něco, co nečekal. Weris se zvedl.

„Co blázníš? Škrtíš přítele!“ křikl. Bez rozmyslu se rozeběhl a v mžiku byl u Rewa. Strhl ho. Melen se chytl za krk a zalapal po dechu. Pak se obrátil na ty dva.

Oba se znovu váleli po chodníku. Sice netekla krev, ale daleko k tomu rozhodně nebylo.
Melen chtěl nějak zakročit, moc rád by zakročil, ale byl už tak zmatený, že raději zůstal sedět a pouze nečinně přihlížel.
Po chvíli konečně boj utichl. Rew zůstal ležet na zemi a Weris, udýchaný a zcela vyčerpaný, stál nad ním.
Bylo ticho. Ani jednomu se nechtělo mluvit.

„Žije?“ zeptal se nakonec Melen tiše.

„Snad… nechtěl jsem mu nic udělat. To on se pomátl.“

„Nejen on.“

„Jak to myslíš?“

„Co se to stalo? Můj nejlepší přítel mne chtěl zabít a ten, co mě k smrti nenávidí, mi pomáhá.

Není to postavené na hlavu?“

„Já že tě k smrti nenávidím? Nesmysl!“

Melen se zarazil. Nesmysl? Copak to nebyl právě Weris, kdo je celou dobu vydíral? Copak to nebyl právě on, kdo by je nejraději viděl pod zemí?

„Tak nesmysl, jo? Vždyť…“

Raději mlčel. Tohle se musí vysvětlit. Něco se stalo! Ale co? Že by to souviselo s tím sluncem?

Komentáře: 7 (+add yours?)

  1. Lina
    Apr 24, 2012 @ 19:38:18

    mohu poprosit o výměnu v rámci projektu?http://teplitz-schonau.webnode.cz/news/zvonar/

    Odpovědět

  2. Trackback: Switch off 3/3 « Listy snů
  3. Trackback: Switch off 2/3 « Listy snů
  4. Dragita
    Mar 14, 2011 @ 09:57:31

    tak to je tedy opravdu napínavé;), těším se na další část.

    Odpovědět

  5. Jarka
    Mar 11, 2011 @ 08:10:04

    Ale to ještě není konec povídky, že?! Jsem z toho zmatená stejně, jako Melen.
    Bylo to moc hezky napsané.🙂

    Odpovědět

I ty se můžeš podělit o své pocity z článku;

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

Jsme k nalezení v…

Podporuji

ikonka 88x31

Web spadá pod licenci!

Licence Creative Commons
Listy snů, jejímž autorem je Anděla L. Heřmánková, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora 3.0 Česko .

%d bloggers like this: